Babička

Síce si na filmového predchodcu tohoto tu už veľmi nespomínam, ich porovnanie vychádza na narovnako. Je to tiež také milé, dobrácke, mierne poetické, staromilské, miestami psycho-surrealistické (to by som radšej z filmu vyhodil) s niektorými zaujímavými hereckými výkonmi. Je medzi nimi aj Šafránková. Len ten divný strih. (23.11.2015)

Koukám na to po letech a jsem spokojená. Tato verze na mě působí silněji než kniha, která mě v dětství nebavila. Je chyba, že se jednalo o povinnou četbu. Vše povinné je přijímáno s averzí a navíc jsme tomu, jako děti, nemohli plně rozumět. Božena Němcová byla natolik zajímavá osobnost, že by mě potěšil velký film i o jejím životě dospělém. A vůbec by mi ve scénáři nevadily ani spekulace stran jejího původu, ani její údajná uhrančivá krása, ani zástupy milenců plus pokrytci uspořádaný monstrózní pohřeb... (22.04.2019)

Druhé klasické ztvárnění nejklasičtější české literární látky je neméně přínosné jako to protektorátní. Základní rozdíl je dán pokrokem filmové řeči, který při srovnávání vyvolává jakoby silně diskontinuitní pocit. Pravda je to jen zdánlivá. Naopak v mezích možnosti Moskalyk usiluje o kontinuitu (příbuznost typů vytvářených Brzkovou a Kurandovou, v současnosti by na této pomyslné parketě byla nejvíce doma Libuše Havelková) v postavách i v pojetí. Usilování o blízkost pochopitelně nechce být totožností. Cykličnost literární předlohy je tu ještě více oslabena ve prospěch realistické linky. Z ženských - v tomto ztvárnění určujících postav - jsou vysoko nad průměrem Šafránková (v porovnání s Tanskou ve všech ohledech zralejší výkon) i nedoceněná Geprtová (Štěpničkovou bych nezavrhoval). Pominuta by neměla být ani Květa Fialová, svým osobitým herectvím dokonale odpovídající představě hodné paní kněžny, i slovenská komtesa Magda Vášáryová. Z mužských postav asi nejvíce vyniká myslivec Petra Čepka. Tato realistická pohádka pravdivého snu - tak to také odpovídalo idylicky založenému ženskému typu Němcové - není na první zhlédnutí dost často přiměřeně doceňována. Právě proto, že své největší přednosti zrcadlí hloubkou, která jí propůjčuje nadčasové poselství. Poselství lásky a naděje, poselství života silnějšího než smrt a ve své umělecké fikci silnějšího a pravdivějšího než jevová skutečnost našich všedních dnů. (04.01.2008)

„Až keď sa človek musí lúčiť, tak až vtedy cíti, ako veľmi má rád.“ Toto musí roztrhnúť srdce každému normálnemu človeku a komu nie, môže si gratulovať: je monštrum. Ja som Babičku videl veľakrát (aj som čítal knihu), ale čím som starší, tým ju znášam horšie a horšie; naposledy to pre mňa bol taký masaker, že som si povedal, že už to nikdy nechcem vidieť. Babička vyvolá smutno-krásne spomienky na nostalgicky, v diaľke navždy stratené, detstvo (smrť či iná strata najbližších, učenie sa zodpovednosti, oproti zvyšku života bezstarostné detstvo). Dokonalá múdra starenka Jarmila Kurandová (Babička bola jej posledným a najslávnejším filmom) je skvelá diplomatka a mediátorka a do toho dobrosrdečná dospievajúca Libuše Šafránková, kroje, husi, príroda, ohne, púšťanie drakov, jesenné opekanie jabĺk na lúke. Zabudnúť nemožno ani na majstrovsky minimalistického Petra Čepka, ktorý to miestami dáva až do hororu a ktorý je súčasťou Viktorkinho tragického príbehu. "Ďěkuji ti." - "Vy mně, babičko?" (05.07.2008)

Božena Němcová psala Babičku, své patrně nejslavnější literární dílo, od konce roku 1853, tedy v období nejtěžší fáze svého života. Předčasná smrt nejstaršího syna Hynka, stupňující se neshody s manželem, který ji nikdy nerozuměl, ztráta některých dobrých přátel i neutěšené materiální podmínky, to všechno na tuto mimořádně statečnou ženu bezprostředně doléhalo. Úmysl vytvořit dílo, v němž by se zrcadlily vzpomínky na dětství tak, jak jej Němcová prožívala v ratibořickém údolí, v kraji, který milovala nade vše, vyklíčil v cosi, co přetrvalo a přetrvá věky. Babička totiž není jen vzpomínkovým testamentem, ale především cenným dokumentem, zachycujícím tehdejší lidové zvyky a obyčeje, i ty, kteří tenkrát opravdu byli a žili, přestože asi nejspíš trochu jinak, než v románu. Moskalykova dvoudílná televizní epopej je potom téměř dokonalým prolnutím spisovatelčina autorského vnímání i velkého uměleckého prožitku, zosobněného nejvýrazněji vynikající Fišerovou hudbou a dodnes uchvacující kameramanskou hrou Jiřího Šámala. V konfrontaci, ať už chtěné nebo nechtěné, s předchozím černobílým filmem Františka Čápa docházíme k závěru, že jedině v Moskalykově filmu získávají nejdůležitější prostor postavy a jejich podrobná charakteristika, včetně niterných psychologických pohnutek. Tvůrci tu záměrně zvýraznili lyričnost literární předlohy, kterou nepřepisují, ale jen z ní tu a tam citují a na mnoha místech ji dokonce upravují. Tím, že vložili Viktorčin příběh do přítomnosti, její postava byla povznesena na úroveň babičky a Barunky. Její osud je propleten s jejich. Babička si za dívčin nešťastný osud dává vinu, Barunka si z jejího neštěstí bere poučení. Všechny postavy jako kdyby před námi zrály. Jestliže podle některých kritiků Jarmila Kurandová coby babička za výkonem své předchůdkyně poněkud zaostávala (podle jiných šlo naopak o zatím nejlepší babičku), vytvořila tehdy sedmnáctiletá Libuše Šafránková v Barunce ideální představitelku rozjitřeného mládí, pomalu se probouzejícího k životu. Neméně skvělí jsou další: Viktorka Libuše Geprtové, kněžna Květy Fialové, Hortensie Magdy Vášáryové, Hrušínského Orlík, Čepkův uhrančivý černý myslivec i epizodní figurky v podání Josefa Kemra, Josefa Somra, Míly Myslíkové nebo Heleny Růžičkové. Lze-li vůbec označit některou z filmových Babiček za nejvěrnější a spisovatelčině srdci nejbližší, byla by to patrně Čápova protektorátní adaptace, plná vlasteneckých jinotajů a silného národního vzrušení. Ale jedině Antonín Moskalyk dokázal Babičku proměnit ve velké umělecké dílo, v nádherný obraz velké lásky. Lásky k lidem, k tradicím, k přírodě, k zemi a k životu. Zachytit minulost očima současníka nemusí být nutně na škodu, zvlášť když hlavní poselství zůstává stále přítomné a nesmrtelné. (05.07.2010)