Diego Maradona

Obecně mám dokumenty o osobnostech daleko raději než hrané filmy, pokud jsou zajímavě zpracované. A tenhle Kapadiův zajímavý rozhodně je. Maradonu jsem neměl už jakožto dávný dětský fanda mezi oblíbenci - čtvrtfinále s Anglií v 96 a jeho Božská ruka, jak trapné...Dokument, jak už to tak bývá, nabízí možnost nahlédnout na objekt zájmu filmařů trochu jinou optikou a trochu si názor poopravit. Režisér má co nabídnout hlavně díky unikátním záběrům z Maradonova soukromí, z nichž některé jsou emočně velmi vypjaté. Ale nejen ty – sledovat neuvěřitelně nadopovanou atmosféru na italských stadionech i mimo ně nebo pozorovat neutěšenou situaci tehdejší Neapole je pohledem na jiný svět než dnes, agresivnější, nepřátelský, vyhrocenější, ale i jaksi životnější a sebevědomější. Dnes se takové písničky, jaké si zpíval Maradona s týmem po vitězství v kabinách těžko zpívají. Kapadiův dokument mě s Maradonou smířil, člověk najednou tak nějak trochu chápe jeho temnější, nedospělou stránku, včetně lhaní a podvádění, jako u mnohých ho mlel neuvěřitelný psychický tlak, se kterým se pral, jak mohl.K dokumentu mám jen jednu připomínku - lehce bych zkrátil stopáž nebo bych ji ponechal,ale přidal něco z postfotbalového období (chování v Rusku, Mexicu, politická prohlášení na Kubě aj) Ale i tak: Pro fotbalové fandy povinnost, ostatní by se rozhodně nudit neměli. (30.07.2019)

Schopnosť Kapadiu a tímu okolo neho vytvoriť z rozhovorov, prameňov a archívnych záberov tak živelné, nekompromisné a intenzívne dokumentárne filmy profilujúce jedinú výraznú osobnosť je natoľko obdivuhodná, že by mi ako divákovi nevadilo, keby venovali celú svoju kariéru len tomuto formátu. Futbal nesledujem, o Diegovi som vedel pramálo, no celé dve hodiny som sledoval jeho cestu s napätím takmer trilerového efektu, takže klobúk dolu. (13.08.2019)

Z několika důvodů pozoruhodný film: 1. Kapadiovi se podařilo vytvořit vzrušující a napínavý dokument (!), který nabízí zážitek srovnatelný se sledováním hraného filmu, a to bez ohledu na to, zda holdujete fotbalu, či nikoli. (Ačkoli jsem např. věděl, jak dopadlo MS '90 v Itálii, v některých momentech jsem pod momentálním napětím opravdu znejistěl...) 2. Zajímavým způsobem rozvíjí úvahu Maradonova osobního trenéra Signoriniho o dualitě fotbalistovy osobnosti, což se odráží i v názvu filmu, který narozdíl od Kapadiových předchozích dokumentů Amy a Senna obsahuje jméno i příjmení. 3. Cíleným zaměřením na Maradonovo působení v Neapoli Kapadia hutně zprostředkovává atmosféru na Apeninském poloostrově v druhé polovině 80. let (s akcentem na třídní rozdělení, vnitropolitické pnutí, moc mafie apod.). 4. Tím, že prakticky celý dokument je sestaven z dobových (často unikátních) záběrů, vyjevuje se dnešnímu divákovi v maximální šíři technologický pokrok, který byl za těch cca 35 let učiněn. V době, která je do značné míry založená na vizualitě (youtube, instagram, HD, 4K apod.), musí být pro řadu mladších diváků dvouhodinové sledování nekvalitních VHS záběrů zajímavým zážitkem (nehledě na způsob zpravodajského zpracování profesionálních fotbalových zápasů v předinternetové době).___ Přes tyto nesporně pozoruhodné rysy film trpí i určitými (avšak z důvodu zvolené koncepce zřejmě nevyhnutelnými) problémy. Tím hlavním je asi útržkovitost a v mnoha ohledech povrchnost, která je dána závislostí na existenci příslušných (televizních nebo soukromých) záběrů. Kdo je byť jen trochu obeznámen s Maradonovým životem a kariérou, tak těžko najde v tomto dokumentu něco nového. Z vypravěčského hlediska je volba těžiště dokumentu o Maradonovi (Neapol) více než skvělá - střetává se zde sport, láska, mafie, zrada, nenávist, bohatství, chudoba, drogy, sex... Nicméně jsou tím dost upozaděny další dramatické stránky Maradonovy kariéry. Např. slavné diskuze o tvrdosti fotbalu vyvolané likvidačním Goikoetxeovým zákrokem na Maradonu v průběhu již rozhodnutého zápasu FC Barcelona - Atlético Bilbao v roce 1984 jsou zcela potlačeny a slavná brutální hromadná bitka přímo na hřišti po skončení finále Copa del rey mezi týmiž kluby (která byla vnímána jako odveta či pomsta za směšně nízký trest pro Goika) byla v úvodu dokumentu ukázána bez kontextu a bližšího vysvětlení (ačkoli dokonale symbolizovala onen přestup do "klidnější" Neapole). Podobně návrat do španělské a později argentinské ligy - a s tím související osobní Maradonův život - je zcela mimo zorné pole dokumentu (i když italské angažmá tvořilo pouhou 1/3 Maradonovy profesionální kariéry fotbalisty). Přesto film vyčnívá, a pokud zapomeneme na chvíli na konkrétní jméno, má v jistém ohledu Maradonův fascinující příběh svou nadčasovostí co říct i dnes (o roli celebrity v mediálním světě, o vlivu nabyté slávy na psychiku nezralého jedince, o vlivu masové zábavy na chování prekariátu apod.) (13.08.2019)

S ohledem na hydeovskou strukturu by seděl spíše název "Diego/Maradona". Na sedmiletém neapolském období, které udělalo z Diega pojem, legendu, Boha i ďábla, Kapadia umně vykresluje osud rozměrů antické tragédie. Je v něm vše; revolta, vzestup ne na vrchol, ale vysoko nad něj, ikarovský pád, destruktivní láska (osobní i davů) a čirá nenávist (osobní i davů), ďáblovo našeptávání skrze Camorru, (ne)přející okolí, společenské, sportovní i politické přesahy, otcovský problém a jako středobod rozháraná mysl svébytného génia. Je zcela jedno, zda vás fotbal zajímá či nikoli. Je jedno zda Diega obdivujete či jím opovrhujete, zda ho považujete za politováni hodnou smažku, podvodníka a lháře či nejlepšího fotbalistu všech dob, fotbalového hračičku a bojovníka s vášní v srdci. Funguje to totiž především v univerzální lidské rovině "tragického osudu génia". A pokud vám přeci jen není fotbal jedno, tak pak to platí tuplem. Je obdivuhodné, jak se Kapadiovi bezpočetné stovky hodin materiálu podařilo vměstnat do dvou hodin stopáže, udržet jasnou strukturu, linku, obejít se bez mluvících hlav, gradovat tempo a v neposlední řadě i udivovat zrestaurovanými záběry. A to už vůbec nemluvím o tom, co pro výsledné emoce dělá Pintova hudba. Ano, dala by se tomu (stejně jako Sennovi) vyčíst určitá zjednodušující přímočarost ve vykreslení událostí z velké části zcela ignorující jiné úhly pohledu (gentleman Robson by mohl vyprávět), ale... O to tu (stejně jako ve zmíněném Sennovi) opravdu vůbec, ale vůbec, nejde. (13.04.2020)

Sennu Kapadia vystavěl na konfrontaci slavného závodníka s jeho nemesis, povahově protikladným Alainem Prostem. Také Maradona je filmem o střetu dvou osobností. Tentokrát ovšem dvou osobností jednoho člověka. Na dualitu, kterou si v sobě fotbalová legenda nesla, upozorňuje v jednom z mimoobrazových komentářů trenér Fernando Signorini. Vyzdvihuje nesoulad mezi stydlivým „mamánkem“ ze slumu (Diego), a monstrem zrozeným z touhy po úspěchu (Maradona). Maradona byl podle něj původně jen maskou, kterou si fotbalista nasazoval před novináři, jimiž pohrdal. Postupně, s přibývajícími skandály (drogová závislost, diskvalifikace, milostné aféry), ale maska a jeho skutečné já začaly splývat. Kapadia tuto interpretaci možná až příliš samozřejmě přijal. Díky uvedenému pojetí je ovšem více než dvouhodinový film spojený jedním ústředním motivem, které přispívá k jeho dynamice, když střídáním situací odhalujících různé vrstvy protagonistovy osobnosti vytváří tenzi mezi Diegem a Maradonou. ___ Kapadiovi se navíc stejně jako v případě Senny a Amy podařilo v životním osudu konkrétního člověka najít univerzální témata (zrada, odpuštění, vykoupení, hledání svého místa ve světě), se kterými se dokáže identifikovat i ten, kdo nikdy nehrál fotbal, nebral drogy a nekamarádil se s neapolskými mafiány. ___ Ocenil jsem taky, jak je Maradonův příběh vsazován do širšího sociopolitického či ekonomického kontextu doby. Fotbalové vítězství Argentiny nad Anglií je prezentováno jako pomsta za válku o Falklandy. Skrze Maradonovu závislost na kokainu film odhaluje, jak byla Neapol prorostlá zločineckými organizacemi, které s pomocí mediálně známých osobností ospravedlňovaly své aktivity. Velkou pozornost dokument přikládá otázce národní hrdosti spoluutvářené fotbalem a identifikací s určitým klubem. Když například Maradona nastoupil proti Itálii, snažil se svou „zradu“ hájit tím, že Neapol není Itálie, ale outsiderský stát ve státě, bojující o místo na výsluní (stejně jako se to podařilo jemu, chudému chlapci z okraje společnosti). Vycházel přitom z vědomí silné nevraživosti mezi italským severem a jihem. ___ Diego Maradona fascinuje zejména tím, do jak kompaktního, tematicky bohatého tvaru dokázal Kapadia se svými spolupracovníky i potřetí stovky a stovky hodin archivního materiálu poskládat. Ke spádu vyprávění významně přispívá i soundtrack Antonia Pinta, do něhož jsou nápaditě zakomponované zvuky pádů, výkřiků a kopů do míče. Také jeho zásluhou nabízí film nejen množství informací, ale zároveň bohatší zážitek než leckteré drama zkonstruované primárně za tím účelem, aby ve vás vyvolalo emoce. 75% (09.07.2019)