Barbar Conan

První filmový Conan se svého času stal hitem a rozpoutal vlnu osmdesátkových fantasy filmů. Přičemž ale žádný z nadcházejících titulů už obdobně neuspěl a jestli se dnes těší nějaké popularitě, tak coby campově nahlížené artefakty. Oproti tomu "Barbar Conan" sice dnes působí lehce zastarale svým tempem, ale pořád fascinuje unikátním uchopením nejen žánru heroické fantasy, ale i samotné její nejikoničtější figury. Důvodem pro to nepřekvapivě je režírující scenárista John Milius, který byl Spielbergem, Lucasem a Coppolou vyzdvihovaný jako nejlepší vypravěč generace nového Hollywoodu. On stvořil málomluvný epos vyprávěný především obrazem a fenomenální mýtotvornou hudbou Basila Poledourise. Když už se figury vyjadřují verbálně, tak hlavně v monolozích obtěžkaných melancholickou poetičností (Osric, Valerie) či surovou filosofií (Thulsa). Jak naznačuje jeden z mála dialogů filmu, navíc vzácně odlehčená výměna mezi Conanem a Subotajem, Milius vyprávění prošpikoval vulgární teologií a celý étos barbarského hrdinství postavil na opozici lidského a božského světa. Hlavní linie pak nevyhnutelně směřuje k brutálně manuálnímu svržení poloboha ovládajícího mysl svých následovníků. Miliusův Conan není žádný ctnostný rek, ale náležitě přízemní požitkář. Sice jej párkrát během filmu vidíme v zasmušilé myslitelské póze, ale za jeho výrazem cítíme spíše prázdno, než existenciální hloubku. Jeho život je zasvěcen okamžitým požitkům a sžíravé pomstě bez rozmyslu  ne kontemplování života či smrti, které rozsévá. Lze pak i domýšlet, že některými kritizované herecké výkony představují úmyslnou součást Miliusovy nekompromisní vize koherentního pohanského světa. Casting jednotlivých figur se naopak ukazuje jako skvostně ambiciózní a typově přesný - od mastodontích naturščiků, přes sošné, ale nikterak prvoplánově pohledné ženy po impozantně mnohoznačného Jamese Earla Jonese. "Barbar Conan" v jádru představuje typicky milliusovskou, a tedy sveřepě paličatou i drze přízemní opozici vůči high concept blockbusterům nového Hollywoodu, ale při tom je nejen jejich souputníkem, ale také jedním z nich. Náleží mezi ně nejen životopisem a konexemi svého režiséra, ale také coby autorsky osobitá moderní revitalizace starého žánru. Jen Milius na staré dobrodružky nehledí s naivní nostalgií jako Spielberg či Lucas a nechce vytvářet moderní ekvivalenty okouzlujících bijáků se šviháky typu Errola Flynna. Naopak divákům servíruje bestiální barbarský epos s humpoláckým dobyvatelem, kterému bylo předurčeno, že se vlastním přičiněním stane králem (Hollywoodu). ___ PS: Nemluvě o tom, že Milius koncipoval "Barbara Conana" pro kina. Nikde jinde jeho surový epos o střetu hrubé síly a náboženství nemůže adekvátně vyznít. Teprve na velkém plátně lze plně docenit zdejší pompézní viněty, kde se v novo-hollywoodském duchu zrcadlí vizuální inspirace (fantasy) eposů od "Kaidanu" Masakiho Kobajašiho až k "Iljovi Muromcovi" Alexandra Ptuška. (17.04.2022)

Je mi "líto", nemůžu jinak. I když jsou scény toporné, herecké výkony a příběh nepřesvědčivé, je to úplně fuk. Jediný film, u kterého mi stačí jediná jeho složka, aby dostal plný počet. Hudba není geniální, natož pak dokonalá, je božšká, ďábelská i andělská zároveň.....zkrátka Basile, ty jsi mě přivedl na úplně jinou úroveň existence. (04.02.2006)

Kde jen začít u filmu, který představoval odstartování hvězdné kariéry jednoho nejen hereckého rakouského velikána. Původní scénář napsal Oliver Stone, později jej doupravil militantní republikánský šílenec John Milius. A nový scénář obdařil několika skvostnými hláškami, které udělaly z Conana zábavu ryze chlapskou. Takže zde máme chodící horu svalů, která chodí nějaký ten rok do hereckých kurzů a jako jeden z mála lidí na světě v té době dokáže mávat celý den 5kilovým mečem. Takto obdařený rek potřebuje samozřejmě také adekvátní protivníky, které tvoří Rexor, Thorgrim (později do Arnoldovek hojně obsazovaný Sven-Ole Thorsen a samozřejmě Thulsa Doom, kterého si s chutí vystřihl James Earl Jones. Je zvláštní že snímek si vystačil pouze s dvěma charakterními herci (druhý je Max von Sydow) a zbytek tvoří sportovci, tanečnice a kulturisté. Snímek se natáčel ve Španělsku (Jugoslávie padla kvůli nestabilní politické situaci), a celé to zastřešil producent Dino de Laurentiis. Universal Pictures přeložil velmi rozumně premiéru z vánoc 1981 na květen 1982. Jistě chápete, že podobně krvavý fantasy epos by nepůsobil pod stromečkem úplně nejvhodněji. A to ještě filmoví škodiči snímku ve velkém zakázali krvavější scény a všelijaké cákance krve, které si Milius přál ve filmu mít. Musím říct, že filmu to na kvalitách vlastně ani neubralo, protože hlavní roli kromě Arnolda hraje Basil Pouledouris. 100% (26.08.2006)

Barbar Conan je již klasickou postavou v celém fantasy světě. A pouze některým pomatencům či hůře ignorantům toto jméno připomíná pouze typ tureckého jídla. Zapomeňte na zženštilý hobitín, rozšafné čaroděje a veselé barevné draky, naopak se připravte na surově temnou fantasy, před kterou by se i Gandalfovy vousy rozutekly strachy. K tomuhle krvavému bifteku se vážně obloha nepřidává. Film si bere z Howardovy předlohy jen několik motivů a naopak vypráví svůj soběstačný příběh. Epopej pomsty, krve a zatraceně zlých hrdinů si nemohla přát lepších tvůrců. Autor hudby Basil Poledouris si vyskládal soundtrack ke své nesmrtelnosti a John Milius společně s ramenatým Arnoldem si vysekali hodně hluboké místo ve fantasy vodách. I po dvacetipěti letech snímek duní, klape a dýchá jako za mlada. Tahle oslava jedince a jeho individuality je učebnicovým protikladem ke společenství humanistických obyvatel Středozemě. U Croma, tohle je doposud nepřekonané fantasy. (23.01.2004)

Hudba ve filmu snad nikdy jindy tolik nepozvedla filmový zážitek jako tady. Barbar Conan je audiovizuální báseň o životě, smrti, ztrátě, vzestupu, hrdinství i barbarství. Působí vlastně podobně jako staré řecké báje. Příběh je zjednodušený a strohý, ale snad právě díky tomu, že za podkresu skvělé filmové hudby zobrazuje jen to důležité, vynikne jeho pravá podstata... A tím se stává nadčasový. 9/10 (08.11.2016)