Zapomenuté světlo

Nádherný film. Jestli jste znali Bolka Polívku jako buranského Bohuša z Kurvahošigutntag, tak vám možná - stejně jako mně - spadla čelist. Protože on zahrál kněze dokonale, nebyla to černobílá postava, co věčně bublá jakási moudra (tak, jak to filmaři umí), ale skutečný člověk, který svou víru v Boha žil, snažil se pomáhat lidem a zachránit rozpadající se kostel. Stejně jako kostel působí v té komunistické blamáži plné krabicovitých betonových staveb jako zjevení, tenhle film je v české kinematografii podobný - poetický, citlivý a nutí k zamyšlení. Existuje Bůh? Může o tom rozhodnout nějaká...komise!? Nádherný film. (02.10.2008)

Výborný obraz šedivě depresivních 80. let se stejně laděnou hudbou. Po téhle stránce je to vynikající film, po stránce námětu už to tak slavné není. Polívka jako kněz bojující za svůj kostel a přesvědčení je hodně silná postava a prakticky tu nemá jiného protivníka, než je komunistický režim. Jeho vztah s Marjánkou má přílíš málo prostoru na to, aby se mě nějak výrazněji dotknul. Což je škoda, protože takhle na mě děj působil moc jednoduše. Svým vyzněním a poselstvím mě film zaujal hodně, zpracováním už méně. 70% (25.02.2010)

Závěrečná slova hlavní postavy o skutečné podstatě a vlastním smyslu víry jakoby redukující boha na odlesk boží duše, který není než vírou v dobro, jsou srozumitelná i pro ateistu. Lidská mravnost je totiž jen jedna. Příběh, který ve své literární předloze byl zřejmě dějově i psychologicky zjitřenější a samozřejmě posunutý do času Demlova života, svou šťastnou aktualizací - posunem do posledních měsíců komunistického režimu - jen získal. Vše, co bylo v složitém a nesnadném Demlově životě skutečně životné a pozitivní, bylo soustředěno do hlavní postavy filmu, role, která patří k vrcholům Polívkovy početné filmografie. Stejně zdařile vyznělo i zachycení novodobé madony ztělesněné umírající matkou zčásti již vzrostlých dětí pohorské vesnice na východním okraji Jablonecka; i o výkonu Žilkové, její ztělesnitelky, lze říci, že byl jedinečný. Roprachtice-Albrechtice jsou také východiskem pro přesný, nezkreslený výraz předností i limitů pozdní normalizace; obraz, který možná nepřekračuje limity šedi, určitě zachovává rozmanitost té doby. Do zdánlivě všedního příběhu se v dobrém slova smysu podařilo "propašovat" věčné a všelidské, aniž se rozplynulo v mlžině povšechných dogmatickotezovitých frází. SVĚTLO tak víc než čestně obstojí nejen v českém měřítku - o tom nemůže být nejmenších pochyb - , ale i v mezinárodním; v tomto případě mám na mysli např. srovnatelné, zaměřením i směřováním SVĚTLU blízké dílo prominentního režiséra polského hraného filmu ŽIVOT ZA ŽIVOT / MAXMILIAN KOLBE. Silou výrazu a nepatetického enthusianismu se tato Michálkova práce zařadila k nesporným vrcholům české polistopadové kinematografie hraného filmu. (10.03.2009)

Dílo Michálkovo se vydařilo... pravda, název trochu klame, neboť s Demlovou klasikou nemá s výjimkou několika motivů a citátů zas až tolik společného... ovšem, víra je tu v hlavní roli, avšak Polívkův farář je dalek buřičství a niterné skepse knihy, celý film prozařuje jeho odhodlání pomáhat a přesvědčení, že ta pravá víra je láska k člověku. Film plyne jaksi harmonicky, pokorně, přesto má neobyčejnou podmanivou sílu (i díky hudebnímu doprovodu)... Nade vše je asi třeba postavit výtečné herecké výkony všech hlavních persón – trochu netypicky poklidnou a zadumanou roli Bolka Polívky, výtečnou kreaci Veroniky Žilkové a tradičně bodrého Jiřího Pechu. Zapomenuté světlo je tichou vodou, která břehy mele tak, že ji po těch letech řadím k tomu nejlepšímu, co proteklo korytem české porevoluční kinematografie. (30.09.2004)

Ač by tomu mohl společný název napovídat, Vladimír Michálek nenatočil filmovou adaptaci stejnojmenného autobiografického Demlova ,,románu", jen se jím nechal volně inspirovat. Demlův předválečný Tasov a pozdně normalizační realita socialistického Československa skutečně také nemá mnoho společného. Je tu však mnoho věcí, které oba nesourodé světy v Michálkův prospěch latentně spojují - svéráz vesnického prostředí, tolik odlišný od městského způsobu života, naplňující právě ten pocit ,,zapomnění", víra vystavená zkouškám pochybností, ale i zlovůli světské moci, totalitní dopad (Deml tak vnímal tlak katolické církve, se kterou vedl spory a která zakazovala jeho dílo a jeho samého ,,uklízela" na zapadlé farnosti...) i vlastní podstatu kněžství. Z Demlova knižního alter ega - ohnivého rebela a buřiče, se ovšem stal ve filmu jeho pravý opak - Polívkův farář Holý je tak dokonale plastická a uvěřitelná postava a Polívkovo herectví tak dokonale ukázněné a zbavené jeho zažité manýry, že lze před Michálkovým režijním (a Polívkovo hereckým) talentem jen smeknout... Tak bouřlivě emocionální kniha a tak mírný a komorně laděný film. A přesto Michálkův umělecký koncept funguje a má své opodstatnění - 80. léta v ČSSR jsou v něm zakonzervována a subjektivně reflektována (stejně jako rok 1934 v Demlově strhující knize). Zapomenuté světlo je úžasný film, který by snad mohl i někoho z diváků motivovat k četbě osobité a originální stejnojmenné knihy... Podobné filmy: Cestou křížovou (13.03.2009)