Vesničko má středisková

Poetický, leč mírně zkreslený pohled, na socialistickou vesničku. Pivo se zde pije ze sedmého schodu, chlapi lijí pivo oknem, večeru vládne obrazovka se zavražděným Bradleym, v kině dávají úžasné rumunské filmy a nevěra bují za každého režimu. Vesnička je zaplněna svéráznými obyvateli - zásobovač autoopraven Dr. Skružný se za jízdy stále kochá, momentálně zaostalý rohlíkožrout Otík obdivně splachuje záchod a funkce rostlináře Jaromíra není ohrožena ani s popáleným penisem. Vlastně proč by to tak nemohlo být? (30.11.2008)

Pro mě je Vesnička nejpříjemnější komedie, která se v našich krajinách kdy vůbec objevila a zároveň nejlepší český film, který si opravdu zasloužil první místo v anketě nejlepšího českého filmu vůbec. Důvod proč dát 5 hvězdiček se nabízí ihned několik: nádherná titulní skladba, příjemně ubíhající děj s výbornými herci, geniálně hláškující doktor, nádherná kulisa příběhu, laskavost, která z filmu češí po celých téměř 100 minut filmu a řada jiných, které Vás zrovna napadnou, ale mě bohužel ne. Tento film přežije nás všechny a s ním i jeho tehdejší pohnutá atmosféra, která na filmu nezaznamenala jediné škody, a spíše si z ní ještě utahovala. --- Pane Pávek, já nechci k Turkovi! - Už sem řek, po žních jdeš k Turkovi! - Cože? Ke mně? Leda až pokvetou hrábě! - Si je doma prohlídni, možná už mají pupeny! (11.01.2007)

Vyvrcholení snah filmové komedie 80. let a jeden z tvůrčích milníků dráhy režisérské Jiřího Menzela a scenáristické Zdeňka Svěráka (formálně potvrzená užší nominací na Oskara za nejlepší cizojazyčný film). Geniálně sepsaný scénář (v Tatínkovi se později dozvídáme, že vlastně náhodou) symbolicky popisující život na ukázkové kolektivizované české vesnici, fungující třením dvou základních styčných ploch, tak typických pro práci Zdeňka Svěráka - humoru a tragiky. Osud mentálně retardovaného Otíka Rákosníka by se dal natočit jistě i jako čiré drama s vyzněním tragickým, abstraktnímu filmovému obrazu české země a naší české identity v kontextu československé komedie i tvůrčích snah pánů Menzela a Svěráka však více odpovídá takovéto zpodobnění. Máme pro to u nás i pěkný termín označující subžánr - tragikomedie. Jiří Menzel obsadil hlavní postavu hereckou hvězdou z Maďarska (u nás do té doby neznámý János Bán) a celý film pak kompletní československou hereckou špičkou (už z toho je patrno, že film jakožto zobrazení úspěchů českého kolektivizovaného venkova měl podporu i shora...) Komedie doslova přecpaná hláškami, co tam vlastně ještě dodnes nezlidovělo? Esence (pseudo)lidové moudrosti a stereotypů v myšlení a chování lidí žijících mimo město, jakož i pozvolna narůstající městský a civilizační tlak. V mé osobní filmparádě nejlepší československá komedie všech dob! (01.10.2007)

Ano, ano....zase jsem si dal, už ani nevím pokolikáté, tento film a znovu jsem se kochal. Protože Neveklov a Křečovice jsou nedaleko, vypravil jsem se tam a rozhodně lze nalézt "známá" místa, dokonce na kopci parkovala zachovalá "v3s"... Ani by mě nepřekvapilo, kdybych uslyšel hvízdnutí na prsty... Film znám již téměř zpaměti, přesto v mých očích neztratil nic ze své laskavosti, lehkosti a stále si ho uživám. Co může být pro režiséra i diváka lepšího? Kdo viděl bonusy k filmu dozví se, že film vznikl úplně náhodně, což jen ukazuje na vysokou kvalitu scénáře. (25.12.2007)

Na obci Křečovice, která je [ehm ehm, upravuje si kravatu] jednou z ústředních postav Vesničko, má středisková, lze ideálně zkoumat trauma české vesnice, jako obětního beránka iluzí a ambic čtyř období - ladovského, normalizačního, porevolučního kapitalismu a popkultuního pozdního kapitalismu. Křečovice si jako prostředí pro film vybral Menzel z důvodu jejich zachovalosti navzdory kolektivizační transformaci, kdy si ves zachovávala všechny ty vizální archetypy předválečné 'ladovské' obce s kostelem na kopci, stromovými alejemi a přívětivým světlem z oken skromných domků. V těchto kulisách natočil příběh o stmelené, zdánlivě až samosprávné komunitě, kdy se nejvíce postav schází mezi zdmi JZD či v betonové sokolovně. Samotné Křečovice po revoluci přežily bezpečně veškeré snahy o transormaci v devadesátkové éře hurá kapitalismu, což nejvíce symbolizuje vyklizená diskotéka U kohouta, která zde byla na místě právě oné bývalé sokolovny. V současné době se vedení města rozhodlo přilákat turisty mimo jiné tím, že znovu vztyčilo ikonickou železnou bránu s rudou hvězdou u vjezdu do místního zemědělského družstva a spíchlo dohromady expozici o natáčení filmu. Tahle ironie mě napadla právě při posledním sledováním tohohle filmu a zkoumáním jeho všeobecné obliby napříč režimy s vědomím toho, že na obou stranách politického spektra zněly tehdy a dnes hlasy o tom, že film je buď příliš kritický nebo naopak příliš benevolentní vůči tehdejší době a postavám. Kdo je s ním ale spokojený, je obecně střední třída, protože jeho výjevy a představy o komunitě postavené na sdílení klobás a piv ze sedmýho schodu, jsou jí vlastní napříč režimy, protože vyprávějí o slastném životě v nějaké malé izolované zahrádce, za jejíž hranicemi je to už stejně nějaký divný a nepravý. Na oblibě Vesničko, má středisková se pak dá studovat na jakých obrazech je postavená iluze české malebnosti a spokojené izolovanosti navzdory dějinám a zbytku světa (viz mimoděčné zmínky v televizi o katastrofě na belgickém fotbalovém utkání, na které kouká v hospodě jenom opožděný Rákosník), což vytváří nepohodlnou konstantu mezi normalizačním a současným individualizačním uvažováním. Přičemž se nad to sám nevyvyšuji, protože jsem si plně vědom, nakolik je ve mně obojí vepsáno a proto poetice spáleného listí, smradu letních rybníků a vesnických zábav nedokážu uniknout a objektivně nepodlehnout. Protože když po pohřbu popíjejí na hřbitovní zdi řidič náklaďáku, doktor a hrobník pivo k čerstvě vyuzeným klobásám a říkají si, jak je na tom světě krásně, musíte uznat jak do vás ta slastná pasivita nakrásně vstupuje. (18.08.2023)