Slavnosti sněženek

„Přátelé, já vám vopravdu nevim. Já bych vám to neradil. Já totiž všecko sežeru. Já když du z práce, tak celou hodinu nakupuju. Plnou tašku toho nesu. Deset deka salámu, deset támhletoho, patnáct deka slezský tlačenky, dvacet deka vobyčejný, trošku majonézy a kyselý ryby, ty já strašně rád. A já jak už to vidim za výkladem, tak na to dostanu tak strašnou chuť, že až z toho zeslábnu. A tak rychle nakoupim a du domů, ale to nejdu, to já utíkám. A doma to všechno sežerem. Díváme se na televizi, a já pak šahám, šahám a žeru, až na stole nezbyde nic. `Tak už sem to sežral` povídám, a dem spát. Ale vo půlnoci se hlady probudim a zápasim se svým svědomím. A pak si řeknu: `Hovno!` Du do špajzky, uříznu půlku salámu a tu půlku žeru v posteli. Manželka ze spaní říká: `Jen ať mi neumastíš peřiny!` a spí dál. A já taky du spát, ale za hodinu se zase probudim a už to nevydržim, vstanu a du sežrat tu druhou půlku salámu. A tak to de až do rána. To pak snídám vepřovej bůček. Jak vám říkám, přátelé, nevim, nevim.“ anebo rozhovor -Leli: „Tak v tomhle sem se překonal. Jedna bota mě stála 5 korun. Umluvil jsem je. Utopil jsem jejich námitky přívalem mý vůle, až jí podlehl i sám vedoucí Vetery.“ -Franc: „A nejsou všecky levý?“ -Leli: „No, jasně, že sou levý, jináč by ste je přece nemoh koupit tak lacino. Jedny si vode mě vezměte. To není na přespolní běh, ale do dílny na stání u verkštatu, aby nezáblo.“ (10.10.2011)

Specialista na Hrabalovské adaptace Jiří Menzel opět nezklamal. K takovému filmu, který viděl každý, snad ani netřeba nic dodávat. A tak jen snad upozornění na herecké kreace dvou režisérských velikánů - Františka Vláčila v roli senilního, rozklepaného starce a Jiřího Krejčíka v roli nenažrance, který sežere všechny klobásy. (03.05.2003)

Máte štěstí, že jedu zrovna kolem - až teď mi došel skrytý dvojsmysl, neboť Hanzlík přitom přijel na kole (a podobných krásných a kouzelných skrývaček je ve filmu více). Hrabal jako spisovatel mě moc nebaví, i když povídky, podle nichž vznikly Slavnosti, měly své kouzlo (které ale zřejmě umocňovalo to, že jsem je četl až poté, co jsem viděl film, takže jsem si ho do nich zpětně promítal a o to se mi zdály lepší - prostě ty postavy měly ksicht) a tohle je bezesporu nejlepší filmová adaptace jeho díla (např. Postřižiny považuji za hroznou nudu, Ostře sledované vlaky za průměr a Obsluhoval jsem anglického krále za naprostý úpadek - doufám, že kniha je mnohem lepší) plná nezapomenutelných scén, vtipů, hlášek ("teď jste nám vypustil duši", "brambory dám prasátku a prasátko pak mě") postav, situací a zapamatováníhodných monologů. (17.02.2009)

Pro příznivce Bohumila Hrabala a Jiřího Menzla povinnost a vpravdě kultovní záležitost, pro ostatní příjemná, pohodová komedie se spoustou špičkových českých herců, kteří se v tak silné sestavě často nevidí. Ukázka příkladné spolupráce autora předlohy a režiséra - Menzel s Hrabalem si zkrátka rozuměli. Režijně nelze filmu nic podstatného vytknout, ale tahle část Menzelovy tvorby mě neoslovuje přesně z téhož důvodu, proč ostatní uvádí v nadšení - pro tu svoji selankovitou pohodovost. Mám raději dílka temnější a konfliktnější, které provokují k myšlení a směřují k nějaké katarzi. Celkový dojem 75%. (08.08.2007)

Bylo nebylo, v jedné malé vesničce u krásného lesa... tam, kde slunce při dobré úrodě vycházelo i mlha jindy cestu zakadila. Tam kde osy usilovně lítaly po jabkách, kde i kozy se někdy svezly v autě.. a svérázní zahradkáři chodili s barvou a štětcem propagovat svoji značku na nejkurióznějších místech. Nesmírně krásná poezie Slavností sněženek v Kersku se mi s velkým okouzlením vplížila až do duše a díky pánům Menzelovi, Hrabalovi, Macákovi a samozřejmě všem účinkujícím v popředí s Rudolfem Hrušínským jí nakonec nenarušil ani ten (občas) depresivní podzim, nespoutaný ďábel alkohol či jedna nešťastná smrt na konci. Měl jsem rád tento film v dobách svého dospívání a nezklamal mne ani teď, když jsem se k němu po zhruba šesti letech znovu vrátil a uctil si ním památku dnes zesnulého pana režiséra Jiřího Menzela. Ba co víc, ještě víc jsem s odstupem času docenil genialitu mnoha zdánlivě "výplňových scén". Dlouhý groteskní hon na divočáka a také dvojku „Záhradkářů Kersku“ miluji již dávno, dnes jsem doslova vznášel u scény, když Jaromír Hanzlík představuje dědkovi svou sbírků nejrůznějších předmětů a k přehlídce této dílny pak pustí ze stařičkého gramofonu krásnou melodii Nikodémova „Poustevníka“. Ach, "jaké by to bylo krásné, kdybych tady nebyl já..." :-)) 95% (07.09.2020)