Skřivánci na niti

Myslím, že celý film získává až s odstupem času lehce černohumorný nádech, protože pochybuji, že bylo v osmašedesátém někomu do smíchu. Největší přínos Skřivánků vidím v pozici výpovědi a kritiky zrůdnosti komunistického režimu. Věřím, že atmosféra doby byla vystižena do puntíku přesně(i když ji znám jen z vyprávění) a oceňuji Menzelovu odvahu za takhle otevřené zfilmování v době, kdy se zavíralo i za menší prohřešky. "Imperialisti mi vám zalijeme vaše válečný chřtány naší mírovou ocelí ". (29.07.2011)

Hlavními hrdiny tohoto snímku, který byl mnoho let ozdobou komunistických trezorů, jsou intelektuálové odměnění, díky svému nesouhlasu s politikou strany a vlády, manuální prací v ocelárnách. Jejich hromadná úchylka ve vyjadřování svobodného názoru je nejlepší cestou k pohodové prácičce v uranových dolech, ale než se tam všichni sejdou, tak si ještě stačí mnohokrát nevděčně rýpnout do režimu, který jim dal jedinečnou možnost opovrhovat hmotnými statky. (27.08.2009)

Pokřivená doba, kritika komunistické zvůle, ideologické žvásty. Jeden z těch lepších Menzelových lyrických výletů po stopách slov, myšlenek a povídek Bohumila Hrabala. Krása života pohledem „politických provinilců“ z kladenských oceláren má výborné herce, skvělou Šofrovu kameru, Šustovu hudbu a několik mrazivých scén (uvěznění ohřívající se u ohně společně s „kopečkářkami“). Paradoxní situace Menzel skvěle přenesl na plátno (tedy až po „propuštění“ filmu z dobře utěsněného trezoru), groteskno jakbysmet. PS: Vedle Věry Křesadlové a Jitky Zelenohorské bych ten šrot taky klidně přehazoval – když už by nebylo zbytí. (03.12.2012)

Menzelovy filmy mě nikdy moc nezaujaly, uznávám některé jako velmi kvalitní, ale krom klasické Vesničky nic co bych si chtěl dávat znovu, i ty Vlaky mě dost míjely (zvlášť ve srovnání s druhou čssr oscarovkou - Obchodem na Korze). Ale o to víc mě potěšili Skřivánci, to je vážně skvělý film. Pražské jaro mu evidentně prospívalo, že dokázal pod tou svou klasickou pohodovou člověčinou ukázat jak přechází z toho všeho kolem nich mráz po zádech, že ten lehce trapňoučký smích je jen povrch aby se z toho nezbláznili. A to už Menzel nikdy nezopakoval - normalizace ho pak evidentně tak vykostila, že už nikdy o ničem velkém nevyprávěl. 9/10 (08.09.2020)

„V naší zemi, je i nemožné možné!" A strana s vládou to hned zařídí. Já sice zásadně protestuji, aby byl saxofon zrušen jako kapitalistický nástroj, ale na druhou stranu nemám nic proti hromadnému využití filozofů v pracovním procesu při budování lepších zítřků. Navíc mne hodně baví sledovat ty imperialismem nasáklé tváře i bodrého dělnického důvěrníka a když si na chvilku urve čas i soudruh z ÚRA, tak má spokojenost nezná mezí. (21.12.2012)