Rozmarné léto

V prvnich 10 minutach jsem si rikal ze tu basnickou mluvu neskousnu ale behem dalsich chvil na vse pozapomel a uzival si klidneho leta na plovarne s mistrem Důrou jeho zenou a jijich dvema prateli do doby nez vse narusi prijezdem kocovny kouzelnik Arnostek s krasnou asistenkou, ktera vsechny okouzli a postarsi pani se zacnou predhanet aby mohli stravit alespon chvilku o samote se slicnou asistentkou Annou. Jak vse dopadne se nechte prekvapit. Prijemna podivana. (04.07.2006)

Tři samozvaní aristokraté na malém a možná ještě menším městečku rozjímají o světě, popichují jeden druhého a nechávají se slastně okouzlit kouzelnickou asistentkou. Každý si poté nese už jen svůj šrám. Ta nejbohatší čeština, jakou lze slyšet, neopakovatelná atmosféra i herectví a celkově snímek, hladící po duši každého československého diváka. (11.09.2011)

Když se ze svébytného literárního uměleckého textu vyklube dobrý scénář, je to zázrak. A když se tenhle dobrý scénář ještě navíc podaří kongeniálně natočit jako v případě Menzelově, je to zázrak o to větší, o co méně takovýchto počinů můžeme v dějinách nejenom české kinematografie najít. Problémem je, že Vančurově náročnému textu mnoho lidí patrně vůbec neporozumí a v případě filmu je to ještě horší ... vědomá rezignace na dějovou složku je z dnešního pohledu téměř hřích. Ale ve Vančurově Rozmarném létě jde přeci spíše o paradox souboje hyperumělecké formy s nicotným a malicherným obsahem, z čehož pramení komika textu. Text je navíc poklonou a ódou na krásu bratrské (biblokralické) češtiny, o ni a poetiku jde v knize především. Jak tohle všechno převést do světa obrazu a pohybu, když je to naprosto nepřenositelné? Jiří Menzel to kupodivu malinkou odbočkou dokázal. Hlavně všichni zúčastnění herci podali obdivuhodný výkon a zvláště ústřední trojice ctihodných (a tak různorodých) občanů vystihla ducha Rozmarného léta kongeniálně. Každý z nich reprezentuje ve filmu jeden svět - plavčík Důra svět materiálna, touhy a chtíče, ctihodný Abbé svět duchovna a ctností a světaznalý Major svět kosmopolitní, svět zkušenosti a rozumu. Do jejich poklidného místa plného pseudofilosofických pří o nicotnosti, byť tak překrásně a poeticky podávané, vtrhne jako průtrž mračen cizorodý element, jenž přinese i dějový impuls - příjezd kouzelníka Arnoštka a zvláště jeho nádherné pomocnice Anny rozjitří postupně ve všech třech pánech erotický žár a následky jsou ...tragikomické:-) V celém tak konverzačně poeticky laděném příběhu jde vlastně jen a jen o věci nejpokleslejší - o jídlo, pití a sex... Jiří Menzel za tenhle svůj bravurně ledabylý režijní (i herecký - i když on sám své tehdejší herectví dnes kritizuje...viz bonusové rozhovory na DVD) počin sice nemohl dostat Oskara, jelikož tenhle film je přes své silné jazykové zakotvení do cizí řeči nepřenosný, ale zasloužil by si bezpočet Českých lvů, kdyby tehdy takovéto ocenění existovalo. Takhle mu alespoň někteří jeho diváci prostřednictvím csfd mohou poděkovat... (13.02.2007)

Když se kdysi diskutovalo o povaze a podstatě rozdílů mezi tzv. civilizovaným a divošským člověkem, případně barbarem, upozornil jeden nejmenovaný francouzský osvícenec, že jedním z nejprokazatelnějších rozdílů je skutečnost, že zatímco civilizovaný člověk pojídá svůj pokrm vidličkou a nožem, volí divoch ke stejné činnosti přímou pomoc svých horních končetin. Potřeba sytit se zůstává v obou případech stejně naléhavou. Zhruba tak lze popsat i rozdíl mezi básnickým jazykem Vančurovým, k němuž člověk musí naprosto "neklipově" dozrát, aby ho mohl nejen pochopit, ale i ocenit a náležitě vychutnat a následně pak domyslet a docítit neúprosnou laskavost nesmlouvavého Vančurova pohledu na banálnost maloměstské idyly. Idyly, která se právě snovou básnickostí své formy stává nadčasovou poetizací té jinak tolik všední skutečnosti. Příběh, jehož filmovou osnovou je luční řeka Lužnice, je nadán vynikajícím scénářem, který je minimálně adekvátním přetlumočením Vančurovy předlohy, skvostnými výkony Hrušínského i Brodského, ale rovněž nesporně sympatickými kreacemi Myslíkové, která vydrží bez svého manžela "neuvěřitelné" tři dny a nanejvýš křehkým dívčím projevem Jany Drchalové, jejímuž sladce mámivému kouzlu lidskému i hereckému v budoucnu podlehne jeden z gigantů soudobého českého i československého herectví Viktor Preiss. Stranou není možno ponechat ani nedoceňovaného Františka Řeháka a skvělý výstup Vančurova současníka Bohuše Záhorského. Pohled na tré mlsných kocourů i kritický odstup pragmaticky vstřícné kouzelníkovy schovanky víc než dokonale ilustrují dva následně citované výroky. Pragmatická Anička na Důrovy svody věcně odpovídá: "Arnoštek je kouzelník sice jen prostřední, ale je to dobrý pěstoun." Ke klerikálním spádům abbého podotýká plebejsky nesmlouvavý Důra: "Lékař by vás, abbé, roznesl po hospodách, protože jste neztratil svého ucha, háje církevní pravdy." Básnivá básnickost prvorepublikové nebo pozdně monarchické rakousko-uherské skutečnosti nikde nepopírá realitu, k níž se vztahuje. Dějovost podobně jako koncentrovanost vančurovského vyjadřování pro někoho banálních předmětů LÉTA je vlastně akční: příběh tří filmových povídek nezabere víc než hodinu času; nikde nenajdeme hluché místo, které by děj retardovalo nebo dokonce zcela ničilo. Film, jehož nechtěným neštěstím je nepřenositelnost vzácného vína specifické českosti do jinojazyčného prostředí, byl ve své době dalším potvrzením uměleckého génia mladého režiséra, nositele Oscara, který teprve krátce před premiérou dosáhl na své třicátiny. A známkou toho, že česká kinematografie je bohatší o další osobnost světového věhlasu. Pro ty, kteří se propracovali svou životní zkušeností k nesnadnému docenění těchto sladkých, zralých plodů, to je stejně nepochybné jako tehdy, před dlouhými čtyřiceti lety. (02.12.2007)

Slovy majstra Vládíka: "Není liž ženské tělo to nejkrásnější, co nám příroda poskytla?" ________ Nezaměnitelné a těžko uchopitelné lyrice Vladislava Vančury dokázali dát život ve filmové podobě pouze dvě režisérská esa: František Vláčil baladou Markéta Lazarová, a kabaretní kouzelník Arnoštek, neboli Jiří Menzel, komedií Rozmarné léto. Přičemž tento Menzelův kultovní počin a zároveň plnohodnotná adaptace stejnojmenné a neméně kvalitní literární předlohy, je definicí pojmu 'poezie v obraze'. Výjimečnost a pomyslné kouzlo snímku - krom samotné zápletky, jež spočívá v idylce zevlování majitele lázní Antonína Důry (Rudolf Hrušínský), pseudo-filozofa abbé Rocha (Vlastimil Brodský) a majora ve výslužbě Huga (František Řehák), která je narušena příchodem okouzlující Anny (Jana Preissová) - pramení právě v zachycení obyčejnosti okamžiku oné letní bezstarostnosti, nicnedělání, subtilní květnatosti archaického jazyka a pitoreskním humoru. Právě pomyslná metamorfóza mezi Vančurovskou poetikou a Menzelovým režisérským umem utváří zvláštně atraktivní humoristickou mozaiku, v níž rovněž dominuje specifický a uvolněný rytmus, který mnohdy plyne stejně pomalu jako tok říčky Orše, u níž ústřední trojice každé odpoledne koštuje utopence. (22.09.2020)