Kdo hledá zlaté dno

Socialistická střízlivá pohádka. Kecy o zaprodanosti režimu si nechte od cesty. Laureát Státní ceny Klementa Gottwalda, 36letý Jiří Menzel zde s vylepšovatelem scénáře, 38letým Zdeňkem Svěrákem odvedli koukatelnou práci, za kterou se nemusí stydět. Ať se stydí zadavatelé a především režim, ve kterém je účast na takovéto agitce podmínkou pro možnost vlastní tvorby. (24.04.2017)

Mezi Skřivánky na niti a Na samotě u lesa natočil Menzel TOHLE. Aby byl zmar dokonalý, scénář mu napsal Zdeněk Svěrák. Protože zrovna čtu pojednání o tom jak šedá ekonomika a příčinliví šmelináři pomalu rozleptali zdánlivě všemocný normalizací posílený komunistický režim, tak jsem si z filmu přece jenom něco vzal. To ale nic nemění na faktu, že je to šmíra nedůstojná talentu Jiřího Menzla. Ovšem pořád mnohem lepší než Donšajni. (23.06.2023)

Člověče, čímpak se holíš, že jsi tak pořezanej? / To není od holení. Ti volové dali na poštu skleněný dveře... Kino dokonalého morálního klidu. Je tady hezky, sděluje své pragmatické dívce z Prahy Hrušínského hrdina Kratochvíl při pohledu na zdevastovanou krajinu rozestavěného vodního díla. Být příznačně pojmenované Dno takhle bizarní záměrně a systematicky, mohl to být moc hezký Kouř. Ale není. Menzel a Svěrák se snad v úzkém prostoru vymezeném zakázkou a původním scénářem snažili, ale uhníst přesvědčivou zprávu o možnosti důstojného života, o který se nemoderní Kratochvíl pokouší, vzpouzejíc se tlaku být taxikář nebo zelinář, se zákonitě nepodařilo. Film klopýtá nastavováním zrcadla a nemotornou obranou reálně socialistických pozic k závěru, který měl být jaksi povzbudivý, ale je jen strašně smutný. Simulacrum unmasked. Ve světle ideové a scenáristické mizérie tedy paradoxně zaujmou ponejvíce zoufale četná panoramata železobetonového tumoru ucpávajícího řeku Jihlavu, útěšná normalizační melodie Angelo Michailova a poezie Tatrovky klesající po trajektorii prašné serpentiny do údolí. (14.06.2022)

Tak aj Menzel si musel dat parrocnu prestavku po roku 1968. A aby sa vratil a mohol vobec tocit, musel prist s nejakym budovatelskym patosom /= kravinou/ a tou je tento film Kdo hleda zlate dno. Ku scenaru sa skoda vyjadrovat, aj tak je tam kopu normalizacneho balastu. Ked sa pokusim odmysliet si ten normalizacny hnoj, dostavam sa k podpriemernemu filmu v ktorom ide o stavbu akejsi priehrady. Film vznikal v dobe tvrdej normalizacie. Nic to, aspon ze sa o par rokov natocilo Na samote u lesa. 40 % (03.02.2013)

Je jasné, že tento film vznikl na politickou objednávku a pokud chtěli jeho tvůrci (Jiří Menzel, Zdeněk Svěrák, Jaromír Šofr atd..) i nadále točit filmy, jejichž námět si mohou vybírat sami,museli ho realizovat. Vždyť se psal rok 1974 a probíhala tuhá NORMALIZACE. Scénář byl prostě daný a ani Zdeněk Svěrák z "hovna bič neuplete !". Naopak se s Jiřím Menzelem snažili vpašovat do filmu i trošku humoru viz "volání HOŘÍ" a přibíhající vedoucí s hasícím přístrojem nebo hýbající se klobása na talíři v závodní jídelně. Bohužel jako celek film připomíná spíš dokumentární film, který je doplněn hranými scénami. Záběry, kdy oko kamery sleduje pendlující TATRY s pískem a kamením a pod tímto obrazem slyšíte symfonický orchestr je celkem zvláštní a neobvyklá.Dávám dvě hvězdy a to za kameru Jaromíra Šofra a za hudbu Angelo Michajlova. (19.01.2012)