Trabantem tam a zase zpátky

Zda jsem zvolil správnou strategii při sledování Trabantové série, když jsem jako první zhlédl snímek o poslední cestě z Indie až do České republiky, netuším. Upřímně ani mně samotnému se tahle strategie nezamlouvá, jelikož preferuji chronologické sledování v závislosti na času distribuce. Ale pro jednou jsem se spontánně (a tak trochu v cestovatelském duchu) rozhodl, že na Přibáňův snímek "Tam a zase zpátky" zajdu do kina a tak se stalo. V prvních minutách byl proto zřejmý deficit z minulých dílů, jelikož jsem se se členy posádky teprve seznamoval a zvykal si na jejich, pro zbytek diváckého osazenstva známého, počínání s překážkami na cestě. Rychle jsem se ale do postav vcítil, čemuž podle mě velmi pomohla nostalgická vzpomínka na mou návštěvu Indie. Leč bych preferoval rovnoměrnější rozdělení jednotlivých částí cesty ve filmu (Indie zabírala drtivou většinu a trasa Uzbekistán-Slovensko sotva 5 minut), hodil jsem tenhle zmar za hlavu. Postupem času jsem se totiž do snímku ponořil víc a víc a poslední půlhodinku jsem už jen nadšeně hltal. Narozdíl od pravidelných diváků Přibáňových dokumentů se mé prvotní nadšení z šíleného pokusu objet trabantem celý svět dostavilo právě v tomto díle a díky neznalosti předchozích dílů přehlížím nedostatky, kterých si už znalý divák při porovnání s předchozími cestami asi snadno všímá. Pro mě ale zvítězila síla přítomného okamžiku a bezmezně nadšeného pocitu z nespoutaného cestování a dalekého překročení komfortní zóny všech účinkujících. Za toto nadšení jim děkuji a už se těším na retrospektivní sledování zbylých trabantových dobrodružství. (14.06.2019)

Působivá cesta napříč zeměmi, které mě popravdě tolik nelákají. Snad víc než když před tím ale divákovi dojde, že s trabanty to není jenom krásné a zábavné dobrodružství, ale i spousta problémů, poruch, policie, hraničních kontrol a všudypřítomných zvědavců, co se chtěj věčně fotit. Je pak skoro neuvěřitelné, že Přibáň a spol. zvládají všechny překážky s dobrou náladou a touhou jet dál. ,,Na pěti kontinentech jsme hledali místo, o kterém budeme moci s čistým svědomím říci, že se nám tam líbilo nejvíc... Konečně jsme si tím úplně jistí. Je to doma!" (14.03.2021)

Nemyslím si, že to kdy bylo prioritně o nějakém vzdělávání a podobně. Trabanti byli vždy především o cestě. lidech které na ní potkají, zemích tak jak je vidí "normální" turista a samozřejmě autech a s tím spojených často netradičních opravách (kterých se i v tomto díle dočkáme, jedna dokonce přímo geniální). Také o partě kamarádů, humoru, ale i vážných chvilkách a tohle vše je i v tomto (skutečně posledním?) dobrodružství. Možná se to už někomu může zdát ohrané, mně nikoliv, právě ti lidé a země dělají každý díl jiným. Zde třeba svým způsobem geniální Indie, opět bez příkras a velmi svérázně. Jednoznačně nejlepší část, která dle toho také získává většinový prostor, fantastické záběry Himálají (samozřejmě, Banská Bystrica je Banská Bystrica a tak to má být), ale také celého žlutého cirkusu z dronu. Tady není možné nenavázat na velký technicky posun od posledního dílu, kamera sází jeden úchvatný záběr za druhým, dron v tomto velmi pomáhá, ale tím nejsilnějším, přímo dechberoucím, je noční obloha! Několik pochopitelných mínusů samozřejmě je, pochopitelných z toho důvodu, že nacpat tolik materiálu do dvouhodinového dokumentu, je opravdu nemožné. Tedy, rychlý návrat domů je díky prvnímu filmu vlastně zase pochopitelný, přesto úplně nepotěšil. Dále pak, že někteří členové cirkusu, nedostali téměř žádný prostor, což je trochu škoda, mohlo to být celé ještě zajímavější. Celkově ovšem nic, co by nevyřešil seriál, pokud bude. 80% (20.04.2019)

Vydat se na cestu do exotických dálek nějakým starým endéráckým umělohmotným křápem je stejně "dobrý" nápad jako jít na procházku do lesa a skákat tam celou dobu na jedné noze v botě s vysokým podpatkem nebo tam jezdit na houpacím křesle s kolečkama (a natočit o tom poutavý dvouhodinový dokument). Nejde v tomto případě samozřejmě vůbec o samotnou cestu, ani o objevování zajímavých krajů, ale jen o jakousi silně exhibicionistickou akci, kde po celou dobu pár ujuchaných a sponzorovaných dementíků neustále demonstruje přiblblou nesmyslnost celého "nápadu" - což je pro ně asi jediný způsob jak na sebe nějak upozornit a trošku si i přivydělat... Mám ale pro vás, hoši, nový super nápad: příště zajeďte tam a zase zpátky vybaveni zahradními kolečky, v pravidelných intervalech vyměňujte klusající řidiče a pohodlně se vezoucí pasažéry a občas to za veselého povyku cinematicky vyhrabejte z písku nebo hnoje. Možná ještě zajímavější a asi podobně duchaplné... A sponzorovat to budou Mountfield, Hornbach a železářství Bradáč. (04.05.2020)

Žlutý cirkus se rozhodl – navzdory nebo natruc (?) celosvětovému poselství pomatené švédské autistky – zanechat tentokrát svou nepřehlédnutelnou uhlíkovou stopu na trase Indie - Nová Ves pod Pleší, kde v místní autoopravně obě bakelitová monstra druhdy hibernují po dobu, než se Danu Přibáňovi podaří sehnat peníze na jeho další taškařici. Po předchozím zaneřádění zbytku světa čmoudícími poruchovými východoněmeckými dvoutakty už ostatně na zeměkouli nezbývá mnoho míst, která by se s jejich výfukovými zplodinami důvěrně neseznámila, snad s výjimkou Antarktidy. Jako obvykle záměrně značně nesourodá parta tentokrát toužebně čeká na pomyslného polského Godota, který by do fádního reportu vnesl trochu toho rozruchu, ale ten se v podobě poněkud oplácanějšího Radoslawa zjeví jako deus ex machina až někde v Uzbekistánu, a tak vydržet svéráz náčelníkova dirigování se daří pouze čím dál objemnějšímu a zarostlejšímu Marku Slobodníkovi a také Vojtěchu Duchoslavovi, který hned po svatebnímu obřadu dal své těhotné manželce vale, přičemž permanentně naléhá na žluté cirkusáky, aby to stihli domů do termínu porodu (možná proto je na těch „posledních“ pět tisíc (!) kilometrů na trase Samarkand - Praha vyhrazeno jen pár minut). Na rozdíl od natahovaného seriálu, kde první dva díly byly vlastně zbytečné, je film alespoň lépe sestříhán, jakkoliv oproti cestě napříč Jižní Amerikou je to v podstatě potvrzení, že jde pouze o další, již několikrát vyvařený guláš, jehož (pa)chuť by už snad nezabrala ani v Prostřeno! (07.05.2020)