Ženy v behu

Za mě příjemná oddechovka, komedie jak se sluší a patří a to navzdory předvídatelnému ději, minimu nějakých dějových zvratů, užitých žánrových klišé, apod. Ženy v běhu dokáží vykouzlit úsměv na rtech a zvednout náladu, některé scény vyloženě rozesmějí, některé možná i dojmou. Herecké výkony všech hlavních postav rozhodně stojí za to. (05.10.2020)

Ženy, muži, lásky, rozchody, okamžiky štěstí, slzy smutku... a běh. Martin Horský posbíral do svého prvního celovečerního filmu všechny žádané a žádoucí ingredience, které lahodí především dámskému obecenstvu, a umíchal nenáročnou jízdu životem současných příslušnic něžného pohlaví. Což o to, legrace je to náramná, problém je v tom, že všechny dějové peripetie jsou jen trochu myslícímu divákovi jasné už od začátku a jejich vyústění potvrzuje předem připravený interpretační rámec. Důvod, proč se Ženy v běhu zařadily mezi nejúspěšnější filmy loňského roku je zřejmý – podobně jako např. starší Vejdělkova komedie Ženy v pokušení cílí na stejné publikum stejným arzenálem, tedy jednoduchým nekomplikovaným příběhem, ve kterém ženy mají vždycky navrch. (11.04.2020)

„No, cos dělal?!“ - „Nebuď drzej!“ A samozřejmě, házení bahna od těch stejných „kritiků“ jako vždy…Ale to si tento film nezaslouží, i když nejde o žádnou pecku. Ženy v běhu sice mají svou „cílovku“ (do které nepatřím), ale zároveň jsou natočeny tak, aby oslovily i širší publikum, což se zjevně daří. Není to komedie plná úderných hlášek, jde o naprosto nenáročnou oddechovku na jedno použití, ale zároveň takovou, která zdařile pracuje s pohodovou a moc příjemnou atmosférou. Většina postav není nijak zvlášť zábavných (jako spíš sympatických) s výjimkou Vetchého burana, který si pro sebe krade téměř každou scénu, a přestože se humor jeho postavy místy pohybuje na hraně, většinou to ještě ustojí. A scény běhu se podařily natočit tak, aby divák sám měl chuť si jít zaběhat pro radost, což já osobně oceňuju dvojnásob. Vychází mi z toho lepší průměr (doufal jsem, že se pobavím o něco víc), ale rozhodně nejde o žádný průšvih, spíš naopak. „Dneska máme středu.“ - „Já vím.“ - „Nebo se na to po tom běhu necejtíš?“ - „Jasně, že se na to cejtim!“ (16.02.2020)

Jindra už to nedal. Zasvištěl si sice ve sporťáku, hupsnul s padákem nebo si nechal manželčino jméno vytetovat na rameno, ale splnění dalšího cíle – zaběhnout maraton – už nestihl. Milující vdova s urnou na zádech v batohu se rozhodne uctít jeho památku tak, že maraton uběhne za něj. Respektive k tomu zlanaří jejich tři dcery (všechny tři solidně zahrané) a více než čtyřicetikilometrovou vzdálenost si rozdělí. Námět solidní, proč ne? Jen je to všechno komplet průhledné a předvídatelné. Do třicáté minuty divák prakticky všechno odhadne. Vedle postupného přicházení běhu na chuť se vše točí okolo toho, že ani jedna ze tří dcer nemá manžela/partnera a všechny by ho chtěly. A každá má jinou startovací čáru. Celé je to sázka na jistotu. Co diváka krapet vytrhne a potěší, je rodina Terezy Kostkové, kdy nejmladší syn naivně přebírá obraty starších „někoho přeříznout“ nebo „ona to nedostala“, což vyvolává úsměvné momenty, a zejména pak přesný (snad jednou manžel) Ondřej Vetchý, který se vysmívá kondici své partnerky. Pánové jsou tady obecně za neschopné a sexistické idioty, případně bručouny, což je případ jinak solidního Martina Hofmanna, který je do téhle melodramatické limonády rovněž natlačen. To Tomáš Hoffman produkoval všechny ty lidičky v pokušení a v naději, se scénáristou Martinem Horským spolupracoval na své prvotině (Bezva ženská na krku) a nyní byl i u Horského režijního debutu a dál cílí na žánr oddechové romance v řemeslně jistém podání. Každému v humoru sedne něco jiného, což je naprosto v pořádku, stejně jako v případě herců, kdy si každý zase najde toho svého favorita. Stokrát použitý námět nepřekvapí, kromě herců nicméně oceňuji i tempo, které nemá moc hluchých míst. A hlavně tam není tolik „té naší“ pověstné křeče. Třemi hvězdami tuzemské snímky „oceňuji“, když ze vší té nesoudnosti nejsem naštvaný, tady půjdu ještě výš. (14.10.2019)

Do krásného prostředí Vyšehradu byl zasazen ladný běh čtyř půvabných představitelek Kovářových (Věra, Marcela, Bára, Kateřina). Příběh filmu je lidský, příjemný a odpočinkový. Přesto ne nudný. Postava Ondřeje Vetchého mi připomínala Jirku Luňáka z Okresního přeboru, postava Martina Hofmanna zase Luďana Říhu z Mostu!. U Vladimíra Polívky podobně jako u jeho sestry Anny platí, že jablko nepadá daleko od stromu. (03.03.2019)