Hauři

Megacool perestrojkový film konce 80. let. Hlavní hrdina, idealistický inženýr s poněkud dětinským vystupováním, se sluchátky na uších, odchází z podniku, aby se prosadil v JZD typu Slušovice. Vše se vyvíjí tak, že dobude skvělých výsledků, ožení se a film vyvrcholí v třeskutém happyendu. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem na konci zjistil, že se ukázalo, že náš hrdina na nic nestačí, že odešel z JZD pomalu z místa vrátného, všechny holky mu přebrali a svůj Walkman zahodil. Film měly zachránit kozy Jeníčkové s příšerným účesem a dobová hudba. No, poctivé 2. (22.12.2009)

To je tak blbe, az je to genialni, uz dlouho jsem se tak nepobavil. Mel jsem tu cest cist i mnoha socialistickymi vyznamenanimi ovencenou knizni predlohu Stanislava Vachy a to byla taky pecka. Pavel Jaros tam vystupoval jako ten nejschopnejsi a nejuvedomelejsi inzenyr, az to bolelo. Na druhou stranu byly v knize v pozitivnim slova smyslu ponekud dramaticteji vyliceny zdravotni komplikace postav a krachujici vztahy se zenami. Tim vsak klady samozrejme konci. Znamy tvurce normalizacnich skvaru Julius Matula ze zcela vazne minene predlohy vytvoril kabaret, kteremu vevodi haur vsech hauru Marek Vasut, vecne nosici sluchatka na usich a pronasejici sexisticke vtipky na adresu soudruzek pracujicich povetsinou jako sekretarky, pricemz aby na konci zjistil, ze haurovstvi k uspechu nestaci, a to i presto, ze nad jeho vysnenym JZD nekdo zrejme nepatricne drzi nahore ochrannou ruku. Zvukovou stranku Matula obdaril temer nepretrzite hrajici dobovou muzikou. Vasutuv tanec na Tanecnice z Lucnice se okamzite zaradil mezi sceny, na ktere jen tak nezapomenu. Kdykoliv jedu treba metrem a najede mi tato etuda v hlave, smeju se tak, az se po mne lide ohlizeji a cumi jako na blazna. Jelikoz jako frydecky rodak mam velmi rad sveho mistniho soukmenovce Pavla Dobese, mel jsem radost z mne dosud neznamych a na deskach nevydanych slok pisne Zum Zum II, presto ale nechapu, jak se pisen tohoto s rezimem zneprateleneho muzikanta mohla do filmu vubec dostat. Plejadu frydeckych rodaku doplnuje Ivana Chylkova chodici vecne v cernych lodickach a bilych ponozkach. Eva Jenickova hraje opet stetku. No proste je to naloz, kdo nevidel, prohloupil :-) (16.09.2009)

Sice bolševická propaganda a kritika těch "robotů" a zvrácených kapitalistických metod, ale já to v tom jako dítě kapitalismu nevidím. Každý má přeci vlastní hlavu a když porovná pracovní morálku v JZD Podhůří (čti Slušovice) a kdekoli jinde v Československu, když si vzpomene na Vašutovu lemplovitost, rozhodně mi nevyplývá, že ta pohoda a flákání se, které jsou ve filmu popisovány jako vlastně to dobré, je něco pozitivního. Vašut mohl být naopak rád, že s ním zacházeli tolik milosrdně a nepropustili ho dřív. A trochu se i divím, proč film vznikl, když na konci režimu Čuba z JZD Slušovice už věděl, jak jít se systémem, aby mu házel co nejméně klacků pod nohy a umožnil mu co největší svobodu na projekty a export - možná asi proto, aby si zase nemyslel, že jeho možnosti jsou neomezené. Ze strany bolševiků je to zase nefér, protože takto kritizovat to jediné fungující v naprosto rozpadajícím se komunistickém systému bylo nejspíš pohřbení veškerých ekonomických vyhlídek na 90. léta, kdyby Samet neproběhl a režim mohl pokračovat dál. Evidentně ne každý ve straně byl pokrokář typu Jakeše... Nicméně film mě navzdory mnoha bizarnostem bavil, stopáž ideální, scénář jasně napsaný, díky opravdu bohaté hudební složce film ubíhal rychle a celkově působil jako téměř vzorová výpověď doby, že ani nemusí vadit, když jsem tu dobu osobně nezažil (díkybohu). A Vašutův street dance na střeše a kapotě auta je zapomenutý klenot naší kinematografie! (14.02.2022)

Československý film o mladém konstruktérovi Pavlovi Jarošovi, jenž je nespokojen ve svém zaměstnání, chybí mu prostor ke své realizaci a proto přijme nabídku z proslulého zemědělského družstva Podhůra (paralela se Slušovicemi?). Zjistí však, že na novém pracovišti panují docela odlišné, náročnější ´kapitalistické´ podmínky, konstruktéři musejí umět programovat a každý je hodnocen podle jeho skutečných výsledků. Sympatický Pavel Jaroš v podání výborného M. Vašuta však díky své uvolněné a nedospělé povaze naráží jak v pracovní, tak i osobní rovině. Nedůstojný a ponižující vztah s E. Jeníčkovou, či později zalíbení do kolegyně I. Chýlkové, jež jeho city pouze zneužila do té doby, než se vrátí její milý z vojny, stejně tak jako postupný sestup v pracovní kariéře je pouze důsledkem jeho dobrácké, necílevědomé a naivní povahy. Kromě vynikajícího Vašuta a jeho sympatické postavy neustále se sluchátky od walkmana na uších, jež byla nazvána haurem, snímek doplňoval K. Roden v roli jeho sexuálně experimentujícího spolubydlícího a kolegy, B. Rösner, jehož postava podnikavého Jarošova bratra vyzněla do ztracena, pouze poukázala, stejně jako ostatní postavy, na stav společnosti konce 80. let či alkoholem opojený otec vypočítavé Chýlkové žijící stále myšlenkami v době největšího budovatelského nadšení, vždy výborný K. Vochoč. Velmi výraznou postavu přísného, ale spravedlivého ředitele JZD Podhůra ztvárnil výborným způsobem F. Němec, v menších rolích dalších Jarošových kolegů se objevili L. Křiváček a M. Stropnický, jako vždy svým projevem a vizáží zaujala v malé roli otce E. Jeníčkové L. Kopřiva. Všichni tito herci, spolu s impozantní hudební složkou v čele s geniálním P. Dobešem a B. Smetanou, činí z Haurů velmi zajímavou podívanou s výraznou dobovou výpovědí. (23.01.2017)

Štěstí přeje odvážným. A natočit toto odvaha asi byla. Samozřejmě, že nosné téma je poplatné době, tedy že ambice a osobní rozkvět musí být dostatečně korigován vedením a člověk samotný je tu hlavně na práci a ne na nějaké přemýšlení. Na druhou stranu spousta věcí a narážek je skryta nebo zakamuflována tak, aby vypadala prorežimně, v podstatě i ta ústřední písnička Pavla Dobeše zní budovatelsky. Ale dneska už s odstupem a volnýma rukama vidíme zřetelněji o co šlo. Výborný Marek Vašut se může opřít o další postavy (nepřekonatelný František Němec v zeleném bavoráku, slizouni Rösner, Roden či Stropnický, neskutečně nagelovaná Eva Jeníčková, skvělí Císler, Kopřiva, Kostelka a nevyzpitatelná Chýlková v bílých ponožkách). Skvěle je zachyceno prostředí pozdních osmdesátek s těmi všemi technickými vychytávkami. A co by ne, ve Francii už mají počítače i na chodbách... (10.11.2016)