Bolesť a sláva

Od Almodovara si nenecham ujit jediny film. Jeho posledni dilo me bohuzel zklamalo a to zejmena pribehem, ktery me tolik neoslovil. Mozna jsem i postradal vyraznejsi zenskou roli. Herecke vykony slusne, nikdo ovsem neexceloval jako v jinych filmech tohoto rezisera. Po technicke strance vse dokonale jako vzdy. Krasne interiery a hudba. Videno v ostravskem Artu, deset divaku. (26.05.2019)

Na Almodóvarovi je krásné, že své filmy točí jako volný autorský seriál. A pokud opět spolupracuje s Antoniem Banderasem a Penélopkou Cruz, tak je to jako shledání se starými známými. Čili základní komfortní pocit je zaručen. Vše ostatní je podružné a přesto opět skvělé, autobiografické, plné nostalgie, vzpomínek, filmového zákulisí... Nechybí nečekané lásky. Za mě spokojenost. (03.07.2022)

Nesmírně lidský film. Vypráví zdánlivě obyčejný příběh bez nějakých dramatických zvratů a přesto se v něm zrcadlí celá hloubka života, vše, co je v něm opravdu podstatné. Poklidná nebo spíš harmonická atmosféra vyprávění je skloubená mistrovsky s dokonalými filmovými záběry. V závěru působí snímek až kontemplativně a doznívá v člověku ještě dlouho po závěrečných titulcích. (04.03.2023)

Bolest a sláva je především o usmíření se s vlastním životem. Pedro Almodóvar ve stáří, tak jako mnoho jiných filmových a nefilmových tvůrců, bilancuje zkušenosti a porovnává pocity. Zůstává pravověrný vlastní vyzkoušené stylizaci, unaveně se rozhlíží po poezii, s omezenějším tělesným pohybem načrtává kontury identifikace formujících okamžiků života. Hledá se odpuštění, nabízí se usmíření, pokouší se uchopit mihotavé pocity niterného štěstí. Mluví se o tvůrčí a životní krizi, ale právě tato úzkost je katalyzátorem soustředění při hledání zásadních otázek, porovnávání stavů očekávání a zklamání s běžnou skutečností. Nevyhýbá se ani tělesné bolesti stáří, uvědomuje si závislosti a zhoubný nádor pocitu osamělosti a zbytečnosti. Hlavním prostředníkem k životnímu balancování je Salvador Mallo (zajímavý Antonio Banderas, ve filmovém odraze dětství příjemný Asier Flores), filmový režisér v bolestech pokročilého věku. Prázdnota vnější i vnitřní je výchozím bodem do hluboké cesty sebezpytování, blížící se vůně Thanata, záchvat lehkého panického strachu, a nalezení smíření i tolik spásné inspirace. Důležitou postavou k cestě usmíření je Alberto Crespo (zajímavý Asier Etxeandia), filmový herec s pocitem ublížení. Smíření přichází přes komplexní katarzi osobní identifikace v základech vášně a vlastního určení. Hlavní ženskou postavou je zde Jacinta Mallo (příjemná Julieta Serrano, ve filmovém odrazu dětství pozoruhodná Penélope Cruz), Salvadorova maminka. Láska, očekávání, potřeba uznání, nejchoulostivější záležitost vlastního usmíření. K výraznějším postavám patří také Mercedes (příjemná Nora Navas), Salvadorova asistentka. Praktická pomocnice k uvyknutí tělesných neduhů stáří. Z dalších rolí: bývalá láska s bolestí a tvůrčí seberealizací Federico Delgado (Leonardo Sbaraglia), mladý a statný zedník a talentovaný naivní malíř, překonávající negramotnost, Eduardo (César Vicente), filmový odraz režisérova otce v dětství Venancio Mallo (Raúl Arévalo), či závažné choroby stáří ošetřující lékař Dr. A. Galindo (Pedro Casablanc). Bolest a sláva je v mnohém důležitější pro svého autora, neboť potřebuje tvorbu jako životodárný pohon ke smysluplnému prožívání života. Poezie je to, co ve větším množství schází k příjemnějšímu prožitku životních krás. Můžeme obdivovat, přesto je Pedro i pro svůj styl unavený věkem. (14.04.2020)

No jo, každý tvůrce má svůj Amarcord. Poklidně plynoucí snímek s několika emocionálními scénami, metodicky dávkovanými. Almodóvar dobře klame tělem, že je na tom úplně stejně jako postava Antonia Banderase, aby vás pak odzbrojil obrazem z dětství a hlavně závěrem (je o filmu a žvotě, jak jinak). Předchozí režisérův film jsem neviděl a po té rádobykomedii z roku 2013 je to zase pořádnej biják. 70%. (02.01.2020)