Midsommar

Bizarní mindfuck plný nordických kultů, precizně snímající kamery a tenzní atmosféry, která postupně přerůstá do nefalšovaného inferna. Vyobrazení násilí a vražd nevadí, naopak je svěží, neotřele natočené a občas velmi intenzivní za pomoci hudby a zručnosti tvůrců. Zajímavý mix temné vztahovky, odehrávající se výhradně v tmavších interiérech a exteriérech (první polovina), kde si každý najde to svoje na obou protagonistech a přesvícené pastvy pro oči, kde jsou všichni milí, než začnou mordy. Paradoxně zatímco vztahovka má sílu a z temna se má tendenci vymotávat, tak na oko pozitivní, opulentně nasnímané přírodní scenérie divočiny jsou plné světla, ovšem zde platí dvojnásob pořekadlo, že pod svícnem je největší tma. Odvážná filmařina, která tu v takové formě a s tak svojským režijním rukopisem dlouho nebyla. (28.06.2020)

Existuje jen minimum režisérů hororového žánru, na které se vyplatí investovat lístek do kina, Ari Aster mě svou prvotinou loni přesvědčil, že do téhle vybrané společnosti patří. Jestli jsem měl při sledování Děsivého dědictví dojem, že režisér postupně sešel na scestí a výsledek neodpovídá možnostem, při svém druhém pokusu mě zasáhl do černého. Ari natočil neskutečně vymazlenou žánrovku, která ale podle mého mínění bude hluboce rozdělovat nejen diváckou obec, ale patrně i recenzenty. Je to film, který jde výrazně proti žánrovým konvencím a očekáváním fanoušků. Nečekejte typické lekačky, dynamický střih, prudké nájezdy kamery, přízraky a cákance krve, kam se podíváte. Pro běžného diváka bude Slunovrat pravděpodobně příliš pomalý a k uzoufání neefektní. Jiní pro změnu narazí na emoční bariéry. Slunovrat totiž jde proti diváckým očekáváním a potřebám, bude nepříjemně útočit na vaši psychiku. Aster zpochybňuje etické normy vzešlé z křesťanství a osvícenství a vrací nás do doby pohanských kultů, šamanismu a mystiky. Obrací naruby náš hodnotový svět a ukazuje lidi ochotné dobrovolně zemřít, ale i bez výčitek svědomí zabíjet jiné, vždyť pozemská fyzická existence je pouhou přípravou na posmrtný život, kdy smrt znamená pouhou metamorfózu do vyšší sféry. Podobně nepříjemné a výrazně jdoucí proti současným filmovým trendům je i zobrazení sexuálního aktu. Režisér testuje naše hranice citové únosnosti. Hraje s otevřenými kartami, je předvídatelný, ale zároveň na tom staví svou hru s divákem. Opatrně ho napíná s tím, kam až je ochoten zajít. Asterova režie pracuje především s kontrasty. Bílá barva bývá symbolem nevinnosti, tady vzbuzuje zlou předtuchu. Slunce, symbol života, tady přináší zmar. Líbivé výjevy skrývají děsivý obsah. Aster kouzlí s kamerou a mixuje působivě hudbu tak, jak to kdysi dělával např. Lynch. Opírá se o neznámou, ale bezchybně fungující hereckou sestavu, kdy především Florence Pugh bude patrně vycházející hvězdou filmové scény. Výsledkem je film, který posouvá hranice žánru, s výjimkou Rituálu od Robina Hardyho (kterému ale schází filmařská preciznost) kupodivu nikoho nenapadlo do téhle navýsost zajímavé sféry zabrousit. Celkový dojem: 90 %. (02.08.2019)

Je to horor, není to horor? Krátká odpověď zní: ano a zatraceně dobrý. Pro dlouhou odpověď si musíme horor nejprve definovat. Horory neurčují ani lekačky (ty nejlepší je vůbec nemají), ani nadpřirozeno (celá řada skvělých hororů se bez toho obejde), a dokonce i krvavé výjevy nemusejí být bezpodmínečně přítomné (jak ukazuje třeba "Poltergeist"). Když půjdeme k úplné podstatě, dostaneme se na dvě paralelní cesty, kde jedna sleduje účinky na diváky a druhá vnitřní principy vyprávění. Na té první dojdeme spolu s veličinami filmové kritiky a teorie k tomu, že horory jsou žánrem, který vyvolává intenzivní divácké reakce v souladu s vyobrazenými výjevy. Legendární esej Lindy Williams přirovnává horor k pornu a melodramatu, kde také diváci sledují určité situace, které mají vyvolat jejich přímo úměrnou fyzickou reakci vztaženou na nějakou tělní tekutinou (krev, sperma, slzy). Na oné druhé cestě do nitra fungování hororových příběhů se můžeme dostat až k samotnému jádru hororu, které spočívá v tom, že do vnitřního či vnějšího světa postav vstupují nějaké elementy, které narušují jejich zažité hodnoty a jistoty, které náhle přestávají platit a postavy se s tím musejí vypořádat. Oním invazivním elementem může být sériový vrah, který z poklidného předměstí udělá noční můru, nebo duchové, kteří promění domov v životu nebezpečný prostor. Současně ale do obou těchto na dřeň ohlodaných definicí vedle všemožných klasických hororů mohou zapadnout také filmy jinak řazené k naprosto odlišným škatulkám, od bravurně zneklidňujících thrillerů typu "Stopař" po drásavá psychologická dramata Ingmara Bergmana v čele s "Personou" a "Šepoty a výkřiky". A právě podobnou cestou se ubíral také Ari Aster, načež natočil jeden z fyzicky nejintenzivnějších a divácky nejsugestivnějších hororů posledních let, který dokonale znejišťuje publikum tím, že ho staví tváří v tvář světu, kde platí úplně jiné hodnoty a kde to nejděsivější se děje za bílého dne i v nitru hlavní postavy. A k tomu má navíc Slunovrat fenomenální kameru a dramaturgii, utvrzující sevřenou vizi. Po Jordanu Peelovi tu máme druhý bytostně osobitý talent, který nám ukazuje, že horor nemá nějakou jednu univerzální podobu, ale naopak může být prostorem pro autorskou realizaci. (28.07.2019)

Ari Aster ma so svojím talentom po Hereditary už druhýkrát príjemne odrovnal. Midsommar je skvelou kombináciou niekoľkých hororov, z ktorých som najviac cítil prítomnosť Rituálu. A také niečo rozhodne môžem. Nejde síce o čistokrvný horor, no to mi pri rôznych thrillerových prvkoch plných tajomna a strachu vôbec neprekážalo. (24.09.2019)

[Spoiler friendly] Nejsem schopnej přenýst se přes zásadní dějovej okamžik, kdy si VŠECHNY postavy ve filmu uvědomí, že je cosi shnilého ve státě švédském, a stejně se rozhodnou s touto důležitou informací nikterak nenaložit. Člověku se pak blbě vžívá do zbytku děje, když ví, že on sám by už v něm dávno reálně nefiguroval, jak by mu zdravý rozum velel... To je sice velká, ale zato má jediná výtka, a vím, že ve mně bude Slunovrat dlouho rezonovat. O to víc, že jsem mohl zhlédnout tříhodinovou režisérskou verzi, a nedokázal jsem si z ní představit byť jedinou vystřiženou scénu. (01.10.2019)