Midsommar

Přes řadu odkazů a podobností cením jako vysoce originální. Řemeslně výborný, kulturně poutavý, mega pěkný na pohled, neotravně artový, černohumorný, znepokojivý, zlověstný, krásně pohansky chladný a nesvatý - čili horor nehoror, je to přesně ten typ filmu, který přiměje pár "feel-bad" (x) piček odejít, vrazí obrázky do hlavy a vůbec, přijde vzácně jednou za věk. Při Ättestupa scéně téměř extáze. Pughová letos podruhé klíčová, na Astera jsem teď definitivně zvědav. (25.07.2019)

Já tedy s kolegou Goldbítrem ani s kolegou Raslem nikdy nešukal jako kolega Enšpígl, tudíž jsem film sledoval doma z postele, bos a sám, aniž bych u toho nějakému nehezkému kolegovi pulíroval Grünwalda, nicméně musím s velkým překvapením konstatovat, že i bez těch homohrátek se mi film líbil stejně jako jemu. A to jsem do toho šel s velkým despektem, nabytým po předchozím režisérově počinu, který odborná filmově-teoretická terminologie jednoznačně striktně definuje jako „narkoleptickou pičovinu“, tudíž jsem se a priori obával, že i tento kus Zdědí onu Děsivou prudu a chujologickou konkluzi. No, sice se místy v Midsomrdu těch pár pásem švédských plísní a tanců vskutku vleče strhujícím tempem Midsomrdských vražd, mimochodem dodnes využívám stoprocentně funkční metodu na nespavost, kdy v duchu počítám inspektory Bárneby, a maximálně po pátém jsem vždycky spolehlivě tuhý, avšak jinak to není nudné ani trochu, precizně to pracuje jak s diváckým očekáváním a přesně gradovanou atmosférou, tak s mykologií nordických pohanských kultů, a to včetně roztomile brutálních vikinských krvavých orlů. A už nikdy nechci píchat, aniž by mi u toho s temným mručením fandil a pomáhal přirážet kroužek nahých otylých skandinávských stařen. (25.09.2019)

Nadšení na mém nadšoňometru sotva pohnulo stupnicí. Ani ty scény, co měly být intenzivní, na mne moc nepůsobily. Tak snad povšimnutíhodné aspekty: Stálé připomínky, předzvěst, že to blbě dopadne. Stálé světlo, insomnia. Mírné halucinace. Neustálý rauš celé komunity (asi to nebylo jen o slunovratu - všechny děje vycházely asi z normálních, každodenních). Intenzivní skupinové prožívání emocí (jo, to bylo dobré). Je to tak nějak vše představa nesektáře, jak funguje sekta. Sluníčková. P.S. Švédsko točené v Maďarsku za peníze EU (viz titulky) - pro Amíky dobré. P.P.S. na symbolickou rovinu si hrát s tímto filmem nechci... a považovat ji za pokus o resuscitaci a plynulou pitvu rozchodu. Nene, vidím jak vidím :) (20.10.2019)

Od úvodní sněžný depky až po závěrečnej slunečnej úsměv jedno velký FUCK OFF metaforickým konvencím / čím větší zvrhlost se stává ze sledovanýho příběhu, tím osvobozenější se stává hlavní hrdinka, o níž je film především / všudypřítomný omamný látky a nafetovanej vizuál nechávají diváka v nejistotě, nakolik jde vlastně o reálnej příběh komuny a nakolik o metaforickej trip (ať už pro diváka nebo pro postavy ve filmu). Ten kontrast je tu nejlepší - SPOILER - protože se dá vážně vyčíst často zmiňovaná metafora rozchodu, kdy se dívka vypořádává se žalem a vědomím nezájmu člověka, kterej jí měl bejt oporou, což končí finálním znovunalezením vlastních kvalit a spálením minulosti (happyend), zatímco příběh filmu jako takovej směřuje ke konvenčnímu "parta vlezla kam neměla a dočkala se hodně bizarní a hodně krutý smrti" (unhappyend). Jo, konvenční to je - nekonvenčním se Slunovrat stává díky brutálnímu kříži svých sdělovacích rovin. Je pomalej, je divnej a pro masovýho diváka nestravitelnej, ale rozhodně je zatraceně chytrej. Bonusový body navíc uhrává kameraman, jehož práce posouvá celý dílo na vyšší kosmickej level. (20.10.2019)

Ari Aster a Jordan Peele jsou Carpenter a Cronenberg 21. Století bez debat! Midsommar je opět jeden z těch kontrovérzních hororů, který není divácky příliš vděčný a potěší pouze náročnější a především trpělivější diváky, kteří však dostanou solidní odměnu. Největším mínusem je pomalejší tempo ( první hodinu se takřka nic zajímavého nestane), ale od prvního „obřadu“ film začne být čím dál zajímavější a především znepokojivější. Celá ta mytologie Švédské pohanské komunity je dostatečně zajímavá, neokoukaná a velmi nepředvídatelná. Velkým plusem je Florence Pugh, která předvádí úchvatný herecký výkon ( rozhodně nejtalentovanější mladá herečka současnosti), perfektní je také hudba, která je na horor velmi netradiční, ale skvěle zde pasovala, je zde také velmi kreativní kamera a absolutně největší lákadlo je samozřejmě samotné Gore, které Ari Aster servíruje v takové šokující formě, že slabší diváci film raději vzdají a odejdou. Finále typicky symbolické a neskutečně morbidní ( větší úlet jsem ještě neviděl). Pomalé, plíživé, znepokojivé, šokující, neortodoxní a silně kontrovérzní takový Midsommar je. Hereditary se mi líbilo o chlup víc, ale i tohle je letošní klenot. PS: Jak jsem viděl v kině Teenky, které vlezou do kina jen proto, že vidí žánr Horor a chcou skákat ze sedačky, tak musely být velmi překvapeny, co vlastně dostaly. 80% (09.07.2019)