Midsommar

Je to horor, není to horor? Krátká odpověď zní: ano a zatraceně dobrý. Pro dlouhou odpověď si musíme horor nejprve definovat. Horory neurčují ani lekačky (ty nejlepší je vůbec nemají), ani nadpřirozeno (celá řada skvělých hororů se bez toho obejde), a dokonce i krvavé výjevy nemusejí být bezpodmínečně přítomné (jak ukazuje třeba "Poltergeist"). Když půjdeme k úplné podstatě, dostaneme se na dvě paralelní cesty, kde jedna sleduje účinky na diváky a druhá vnitřní principy vyprávění. Na té první dojdeme spolu s veličinami filmové kritiky a teorie k tomu, že horory jsou žánrem, který vyvolává intenzivní divácké reakce v souladu s vyobrazenými výjevy. Legendární esej Lindy Williams přirovnává horor k pornu a melodramatu, kde také diváci sledují určité situace, které mají vyvolat jejich přímo úměrnou fyzickou reakci vztaženou na nějakou tělní tekutinou (krev, sperma, slzy). Na oné druhé cestě do nitra fungování hororových příběhů se můžeme dostat až k samotnému jádru hororu, které spočívá v tom, že do vnitřního či vnějšího světa postav vstupují nějaké elementy, které narušují jejich zažité hodnoty a jistoty, které náhle přestávají platit a postavy se s tím musejí vypořádat. Oním invazivním elementem může být sériový vrah, který z poklidného předměstí udělá noční můru, nebo duchové, kteří promění domov v životu nebezpečný prostor. Současně ale do obou těchto na dřeň ohlodaných definicí vedle všemožných klasických hororů mohou zapadnout také filmy jinak řazené k naprosto odlišným škatulkám, od bravurně zneklidňujících thrillerů typu "Stopař" po drásavá psychologická dramata Ingmara Bergmana v čele s "Personou" a "Šepoty a výkřiky". A právě podobnou cestou se ubíral také Ari Aster, načež natočil jeden z fyzicky nejintenzivnějších a divácky nejsugestivnějších hororů posledních let, který dokonale znejišťuje publikum tím, že ho staví tváří v tvář světu, kde platí úplně jiné hodnoty a kde to nejděsivější se děje za bílého dne i v nitru hlavní postavy. A k tomu má navíc Slunovrat fenomenální kameru a dramaturgii, utvrzující sevřenou vizi. Po Jordanu Peelovi tu máme druhý bytostně osobitý talent, který nám ukazuje, že horor nemá nějakou jednu univerzální podobu, ale naopak může být prostorem pro autorskou realizaci. (28.07.2019)

Dlouho odkládanej pobyt v obci Harga... a co vám budu povídat, je to parádní. Nejlepší párová terapie / horor o ultimátním zlu a ničiteli vztahů jménem dizertační práce. Viděl jsem poslední roky dost ambiciózních US hororů, co byly nechtěně k smíchu. Tenhle jedovatej houbovej džus na pomezí výsměchu sektám, bizarního dramatu o toxickým vztahu a manický antropologický rešerše ale zakuřuje jalovčím jak Vachek pařezem. Absolutní očista organismu. Za rok jedeme celá rodina bručet pod májku. S Get Out vrchol vlny indie hororů, díky čau skål váš Ari Zoroaster aka Josef Midsommar. (21.11.2019)

Přes řadu odkazů a podobností cením jako vysoce originální. Řemeslně výborný, kulturně poutavý, mega pěkný na pohled, neotravně artový, černohumorný, znepokojivý, zlověstný, krásně pohansky chladný a nesvatý - čili horor nehoror, je to přesně ten typ filmu, který přiměje pár "feel-bad" (x) piček odejít, vrazí obrázky do hlavy a vůbec, přijde vzácně jednou za věk. Při Ättestupa scéně téměř extáze. Pughová letos podruhé klíčová, na Astera jsem teď definitivně zvědav. (25.07.2019)

Ari Aster ma so svojím talentom po Hereditary už druhýkrát príjemne odrovnal. Midsommar je skvelou kombináciou niekoľkých hororov, z ktorých som najviac cítil prítomnosť Rituálu. A také niečo rozhodne môžem. Nejde síce o čistokrvný horor, no to mi pri rôznych thrillerových prvkoch plných tajomna a strachu vôbec neprekážalo. (24.09.2019)

Celkem zklamání. Po skvělých recenzích a chvalozpěvech jsem viděl vizuálně vyladěný, ale časově přepálený příběh o skupině studentů zatažených do oslav slunovratu se sektou, která se na svět dívá trochu jinýma... očima. Nápady i smrti jsou fajn, ale jako by filmu chyběl takový ten final touch, v kterém se brečící ženy přepnou do psycho režimu a já budu chtít vyskočit ze své kůže a utéct pryč. Tenhle pocit jsem měl v závěru Matky stejně tak v průběhu Climaxu, ale tady jako bych sledoval odtažitě příběh, kde vlastně ani nevím, zda chci, aby někdo přežil. Například původní příběh hlavní postavy se smrtí její rodiny ve výsledku nebyl ani zdaleka vytěžen tolik, jak mohl. (11.05.2021)