Náš čas

Co toto mělo být? Celé to začne jako dokument, krásné záběry.... asi po hodině se cosi začne dít, milostný trojůhelník prokládaný obrazovými experimenty a občas podbarvený náhodně a zcela nesmyslně zvolenou hudbou, dlouhými záběry vhodnými k přemýšlení, zda se vám chce nadále něco takového sledovat. A poslední scéna se zápasícími býky nakonec ztrýzněnému divákovi po třech hodinách napoví, jaký závěr si z toho všeho má udělat. Dvě hvězdy za úvod a kameru. (28.06.2019)

Druhá polovina k nepřečkání. Rozmělnění, sebevykradení, ještě možná tak nějaká auto/partnerská arteterapie. Trapná doslovnost "románu po mailech" a la recitovaná Kněžna de Cléves. A k tomu naprostá obrazová bezradnost - pod recitací běží stále tytéž "krásné obrázky", které před chvílí hovořily a teď je vidět, že je to prostě jen dobře prostříhaný časosběr. Kdyby Reygadas strávil tolik času co vysvětlováním aspoň pokusem o obrazové ztvárnění toho, co nechává předříkávat z dopisů.... - začátek přitom vypadá nadějně - všechny ty generační rituály. Téma volného vztahu není také nic malého - stačilo by mi toho ale pět minut a první šňupanec a bylo by jasno. Víc jsem se stejně nedozvěděl. Hovoří se zde o jistém procesu v ženě - Zulawski v Possession tohle téma uchopil dávno předtím a bez kompromisů. Reygadasovo Post tenebras mi přišlo taky o pár tříd výsostnější, neznal jsem pramen - teď ho znám. (06.05.2019)

Naše doba sice nabízí až odporně dlouhou stopáž, ale řeknu vám, dalo se. První polovina se rozjížděla poměrně pomalu a v náznacích připravovala prostor pro pořádně divné a pořádně zvrhlé rodinné drama. Druhá už mě i přes přirozený odpor k téhle mačistické onanii neuvěřitelně vtáhla. Řeknu vám, že možná ani z Ramba nestříká tolik potlačovaného testosteronu. Závěrečná býčí alegorie vše uvádí na pravou míru a dává zřejmou nápovědu k řešení tohodle neotřelého filmového románu. (01.07.2019)

Nový film Carlose Reygadase nepojednává pouze o spirituálním, duchovním formátu a narativním utlumením, jako v předešlých filmech. Není to jestřábí oko, které sleduje chod země, které detailně prozkoumává dotek přírody, zvířat, západu a východu slunce a člověk je až na druhém místě. Reygadas jde do hloubky postav a především manželského vztahu, který se rozpadá a budoucnost připomíná blížící se galaxii Andromeda k naší soustavě a jejího drtivého následku. Nejzásadnější rovinou zde tvoří samotný způsob pohledu kamery, v němž se zračí jak tiché pozorování, tak ponor do subjektivity. Cítíme úzkost z pohledu Juana nesmírně blízko. Začátek pozorování v řece s dětmi je meditativní. Široký formát tvoří dotek absolutna. Každým filmem Carlose Reygadase přichází poselství. (03.03.2019)

Ze široka pojatý, niterný, vrstevnatý a z hlediska nejrůznějších formálních a vypravěčských prostředků nebývale pestrý snímek věnovaný partnerským vztahům, jejich různým podobám a proměnám, exceluje zejména na poli naprosto bravurní a vynalézavé režie, nádherné kamery a skvělých hereckých výkonů ústřední dvojice, kterou ztvárnili přímo Reygadas a jeho žena, kteří jsou přitom oba neherci. Divácky náročnější, leč na Reygadasovy poměry stále velmi přístupný film plný býčích metafor a ohromujících pasáží (koncert pro tympány, napadení koně býkem, sex nasnímaný voyeuristicky přes nedovřené dveře) se inovativně noří do hlubin složité a komplexní psychologie lidí a jejich vztahů a v podstatě jde o naprosto mimořádné dílo, jemuž lze vytýkat jen pár nedostatků, mezi něž se řadí místy přílišná dějová rozvolněnost a přeci jen trochu přehnaná délka některých záběrů a scén. (06.07.2019)