Bludička

Ono problémom filmu nie jeho celkom slušný a uveriteľný scenár, ako istá neduchaplnosť a ťažkopádnosť. Malle občas zobrazuje svoje postavy akoby nerozumel ich vnútorným svetom, a nerozumel ani samotnému obsahu filmu. Občas to skĺza do predstieranej hĺbky a otravnosti... Zostáva dojem, že tvorca chcel _veľmi_ natočiť existenciálno-psychologickú drámu. (15.04.2013)

Existencionální drama o tom, jak těžké je žít s alkoholem a o kolik je těžší žít bez něj. Kdyby Malleho předchůdce Dag och natt nebyl šmrncnutý Godardovým odtažitým způsobem režie, asi by aspiroval na film roku. Takhle vznikl studený a těžkopádný film, což je obrovská škoda již vzhledem k výkonu hlavního představitele. (26.09.2013)

Kdo je ta bludička v českém překladu? Alain sám? Kdo koho svádí na scestí? Tenhle Malle chce jít až na dřeň, je to Antonioni se zbraní na závěr – a to mu trochu škodí. Karty jsou totiž v podstatě rozdány a bylo by překvapivější, kdyby nám král a eso vyšly jiným způsobem. To, co Antonioni trefněji formuluje jako nemoc prostřednosti – s tím, že se vždycky otřepeme a jdeme zbaběle dál, nám Malle servíruje v té příjemnější, definitivní podobě. Mimo tuhle výtku je ve filmu spousta hlubokých pasáží, ba dokonce formulace „té chudoby“, která nás všechny vzdaluje od lákavého světa. Zde dokonce možná víc než v Antonionim probleskávají z interakcí nešťastníka i pocity jeho okolí (ejhle – divadlo světa!), kterému jen svým bolestínstvím a odcizeností komplikuje život – a je to tak. Přesto je Bludička cenná. Je poctivá. Trochu zestárla, použití Satieho Gymnopédies a Gnossiennes je dnes vyloženě klišé, ale je pořád (stejně) působivé. Elegantní kamera, geniální plakát s přeškrtnutím toho nanichodného zoufalce… Líbilo. **** (28.02.2014)

Toto je velmi silně působící drama. Ano je to především existencialistický film, jehož hrdinou je sice alkoholik, ale je to především portrét jednoho typu člověka, který se vyskutuje v každé době, a v každých podmínkách. To, že se odehrává zrovna v francouzských reáliích, a že je natočen v 60. letech mu dává specifický ráz, přesto je velmi srozumitelný každému, tedy i dnešnímu (stejně i včerejšímu či (snad) i budoucímu) člověku. Protože lidské podmínky se za těch několik tisíc let (natož od doby natočení tohoto filmu) nijak zásadně nezměnily, totiž ty "existenicální" podmínky. Proto by měl být tento film stále aktuální. Nadto je neobyčejně přitažlivý pro mě tím, že je o člověku, který se chystá skoncovat se životem a prožívá svůj poslední den a bilancuje. Tak i každý z nás by měl žít jako by se loučil se životem. Pouze tak si dovedeme života vážit. Nejde o to si "svůj poslední den" užít, ale především se umět s touto situací vyrovnat, připustit, že už nebude žádné "zítra". Protože vše je "pouze" definitivní ač se nám jeví "konec" daleko. Každý by si měl umět říct, kdy má "odejít" a alespoň tak, "cvičně", zkusit prožít svojí smrt, respektive ty okamžiky před smrtí. Umět se podívat do "hlavně zbraně" a nebát se. Tuto zkušenost nabídl tento film a dává jí velmi silně pocítit. (28.08.2011)

Ach jaj. Búrlivá mladosť plná alkoholu, orgií a úletov končiaca v alkoholicko úzkostných stavoch stredného veku. Divoké sny sa minuli, život nenaplňuje hlavného hrdinu po absolvovanom liečení v ústave ničím zaujímavým. Premieľa sa úvahami o zabŕdnutí do želé priemernosti a statickej nehybnosti. Po ukončení pobytu na psychine absolvuje stretávacie defilé s rôznymi typmi kamošov a známych, tvoriace os filmu. Všetky stretnutia ho len utvrdia v názore o márnosti existencie. Nik neposkytuje zmysluplnú alternatívu. Nekonformonsť preňho nepredstavujú alžírski revolucionári, túžiaci záškodníctvom obnoviť ideu Veľkého Francúzska, ópiové dúpä večne sniacich opojene bľabotajúcich básnikov, ani literát nadchýňajúci sa staroegyptskou božskou vznešenosťou ako únikom zo zovretia manželských klieští. "Vyliečený" nepookreje rečami barových parťákov, nepomôže ani zdieľanie depresívneho modusu žitia so stratenou a zničenou galeristkou. Nepomáha vedomie odlúčenej manželky ani radodajnej milenky. Zaujímavé komplexnosťou symptómov pocitov zbytočnosti, kde je pekne ukázané, ako v danom rozpoložení aj vety typu "Miluj život" či "Pozri aký je život jedinečný a ako si vňom jedinečný Ty!" vyvolávajú v hlavnom hrdinovi ešte väčšie návaly úzkosti. Poznámka: Dôvodom na priemerné hodnotenie je napriek výstižnosti, akýsi pocit dekadentnej oslavy takéhoto spôsobu života. Pri osobnostne podobných ľuďoch totiž zisťujem spoločné znaky: existujúce rodinné zázemie (na ktoré sa kašle - dôvod na následnú sebaľútosť a depresie), materiálny dostatok, komfortná liečba v prípade zdravotných ťažkostí, kopec kamošov, kvantitatívne bohatý partnerský život, nesúhlas so životom malomeštiackeho priemeru: pre nich primitívnej spodiny, ktorá ich veľkolepým myšlienkam nestačí(v skutočnosti poväčšine tupým blábolom na úrovni Táni Keleovej-Vasilkovej, len zaštítené prečítaním Lyotarda a Nietzscheho). Takéto typy vyhľadávajú bolestínsky a samoľutovací život, plný "objektívneho" utrpenia. Častý je aj pocit intelektuálnej nadradenosti a mozgového výkonu, na ktoré nik nemá a preto oni musia samotársky trpieť okolitou hlúposťou. Dôsledne sa rýpu vo vlastných duševných strastiach. Často ide o zjemnelých melancholikov, rafinovane ubližujúcich druhému pohlaviu (prevažne ide o mužov ubližujúcich partnerkám svojou neuroticko-depresívnou neznesiteľnosťou ). Radi sa vystatujú znalosťami duše, prípadne iných umení. Zväčša ide len o to, že pravé utrpenie nikdy nepoznali a ťaží ich nepomenovaná vina. Fyzickej práci sa vyhýbajú ani čert krížu. Žiaľ, ku konečnému skoncovaniu s utrpením silu nenájdu - čo si vždy sofistikovane zdôvodnia. Nemôžem si pomôcť, ale pre takéto typy sa mi skôr ako takáto sympatizujúca filmová analýza oveľa viac hodí text pesničky skupiny Dead Kennedys Holiday in Cambodia, ktorý takéto "pohodové typy" ešte vo fáze mladíckych roztopaší posiela na dovolenku do Pol Potovej Kambodže aby si vychutnali v tamojších slumoch život plný zdieľanej lásky. (09.07.2013)