Nebeské dni

Áno, film je plný úchvatných obrázkov prírody, no Malick sa zrejme nechal trošku uniesť a pozabudol, že natáča hraný film a nie dokument alebo prírodopisný film. Na to, aby hraný film zaujal diváka nestačia len podmanivé zábery exteriérov, film musí mať aj nejaký dej a kvalitná filmová dráma by mala mať taký dej, ktorý dokáže diváka strhnúť a zanechať v ňom nejaký emocionálny zážitok. Tu však s výnimkou asi posledných 20 minút sa absolútne nič nedeje a počas celého filmu som ani nemal kedy si k postavám vybudovať akýkoľvek vzťah. Malick ako keby celé dianie sledoval len z úzadia a nechal všetkému voľný priebeh a tak je film poskladaný z množstva úplne zbytočných scén, ktoré by pri iných filmoch skončili v koši strihača a keď vás celým filmom sprevádza detinský komentár malej Lindy, tak sa vôbec nečudujem tomu, že tento film vôbec neuspel u divákov. A filmovým umením by som to tiež určite nenazval. (05.01.2009)

Příběh Nebeských dní sice není nijak mimořádný, ale to je jediná slabinka tohoto Malickova opusu, která je však plně přehlušena ostatními krásami, jež tento film nabízí. Na prvním místě bych vyzdvihnul mimořádné krásnou práci s kamerou Nestora Almendrose, která mi ať již kompozicí, estetikou či barvami evokovala mistrovská díla impresionistů. Spousta záběrů (např. lidí při práci na poli) působí jako ožvilé pohyblivé obrazy géniů. Kameraman by ale nemohl natočit takovou krásu, bez režisérova poetického pohledu na svět, či jeho osobitého vedení herců. Jejich herectví zde není postaveno na pronášení dialogů, ale spíše na vyjadřování emocí. Díky pocitovému herectví a mistrnému střihu, tj. rychlým sledům propracovaných záběrů ze života na farmě a v okolí, má film punc špičky ledovce, kdy Malick s málem slov vlastně odvypráví mnohem více, než by divák čekal že v 90 minutách lze. A to je podle mě skutečné umění. (22.11.2012)

Vskutku nádherná kamera zabírající zapadajícím Sluncem načervenalé scenerie nekonečných louk a obilných lánů, k tomu bezstarostný život hrstky zprátelených vesničanů a odlehčená poetika je na světě... Jenže každou idylku dokáží rozrazit neočekávané a nevyžádané city. Následují SPOILERy: Milostný trojúhelník, takřka v symbióze, záhy eskaluje v nevyhnutelné a Malick nám stejně jako ve svém prvním filmu ukáže, že i sympatický klučina se zdánlivě dobrým srdcem dokáže pod tíhou lásky a žárlivosti spáchat ty nejhorší činy. Malickova poetika však zde rozhodně nekončí, pokračuje ve vykreslování pomíjivosti života, když Billyho nevytrhne z role více méně kladného charakteru. Stejně jako Kitovi v Zapadákově, i zde zůstane Billy milovaným členem své rodiny, je mu odpuštěno jak ze strany partnerky, tak ze strany diváka a dostihne ho až neoblomná ruka zákona, čímž Malick zachová morální rozměr snímku. Závěrečná katarze je opět velmi rozporuplná v pozitivním slova smyslu - život jednoho protagonisty končí, život druhého pokračuje jakoby nic, možná je nám smutno, ale přitom vlastně ne, nevíme, co si myslet, co cítit a užíváme si jen sílu okamžiku. Billy nebyl hrdina, ani antihrdina, byl to... Člověk. Konec SPOILERů. Bohužel, jakkoli pěkne tohle zní, celkově film není zdaleka tak silný, kromě bezdějovosti a občasné nudy zamrzí hlavně emocionální plochost, jíž Malick použil k vyobrazení zmíněné pomíjivosti života a malosti jednotlivce a kterou právě i oslabil sílu emocí postav. 6/10 (03.03.2013)

K zdánlivé dokonalosti mi přece jen něco chybělo. Možná právě ty emoce, které už tu někdo zmiňoval. Mallick sleduje běh světa a života několika náhodných lidí. Skoro jako byste se dívali na přírodopisný dokument a pouze přihlíželi, jak a co naruší ten zavedený koloběh. Možná proto tady emoce namají místo. Krásně tu ukázal dvojí lidskou povahu - anděla a ďábla. A jak je u Mallicka zvykem, hudba se krásně snoubí s obrazem. (03.07.2010)

Terrence Malick vypráví neobyčejný příběh a nechává v něm v první řadě mluvit přírodu. Jeho obrazová řeč je neopakovatelná, uchvacující, okouzlující. Kameraman Néstor Almendros - bývalý spolupracovník Françoise Truffauta a Erica Rohmera - si geniálně pohrává s lány obilí, atmosférou západu slunce i ranních rozbřesků, s polními pracemi i s detaily kobylek. To, co je ale nejpůsobivější, je Malickovo smutně strohé vyprávění. Milostný trojúhelník je náhle a drsně rozetnut, a než se vzpamatujeme, jsme doraženi další krutou, neočekávanou ranou, abychom během chvilky pochopili, že se vlastně nic nestalo, že život běží dál. Malick si své postavy nehýčká, abychom ronili slzy při jejich skonu. Smutno nám bude z toho, jak jsou vlastně naši hrdinové nicotní. (07.09.2006)