Mandolína kapitána Corelliho

Snad první film, ve kterém italská armáda a její "kvality" nejsou k smíchu, několik jímavých scén, věčná otázka "Vypadá míň Cage jako Ital nebo Bale jako Řek?", povedená hra na mandolínu (jediný zapamatováníhodný hudební moment) a konec, který možná fungoval v předloze (nevím, nečetl jsem a nechystám se k tomu), ale na plátně ani trochu. John Madden to zkrátka nezvládl tak jak chtěl a největší válečnou romancí tak zůstává Tornatoreho Malèna. (26.05.2006)

Předlohu neznám, proto se nebojím vyššího hodnocení a to také proto, že jsem byl několikrát překvapen - čekal jsem, že se věci budou dít jinak a ono kupodivu ne. Rád přehlížím některé historické "nesrovnalosti", i poněkud topornou Penélope Cruz a upozorňuji na závěr, který je jednou z nejdelších dojemných pasáží v dějinách filmu a co je hlavní, funguje. (02.02.2008)

Nic, vůbec nic. A to ještě asi můžu být rád, že neznám předlohu, protože bych podle všeho prskal ještě více. Dvě hvězdy protože když už nic tak jakousi kostru film alespoň má (díky knihy takže ani tady nic moc zásluha), a na Kefallénii a Penelope Cruz, se docela dobře kouká. Madden ale zabil snad úplně všechno a výsledkem je neuvěřitelně povrchní slátanina, která je mnohdy spíše k smíchu. Ono, mezi romantikou a kýčem je mnohdy hrozně tenká linie, kterou Madden suverejně přestřelil. A Cage jako italský milovník? O more mio! Bella bambina at two o'clock! (11.07.2011)

Velkolepá, ale taky dost přeslazená romance, jaké už se dneska moc netočí. Milostnej trojúhelník mezi Cagem, Christianem Balem a Penelope Cruz mě moc nevtáhnul, ale líbily se mi nádherný lokace a atmosféra. Bavil mě Cage a ta jeho četa italskejch pohodovejch vojáků, co dle vlastních slov neviděli nikdy válku ani z dálky a na ostrov Keffalénie si přijeli spíš jen užívat života, takže tam furt chlastaj, tancujou a válej se na pláži. Nejlíp to zahrál asi John Hurt jako otec Cruz a místní lékař, kterýho tam všichni respektujou. Ty jeho moudra jsem mu docela žral. 70% (01.01.2019)

„Starosta vám odkazuje, že ak neviete, čo znamená ´choďte do riti´, máte ísť dnu a my vám to vysvetlíme.“ Magický realizmus je fascinujúci literárny žáner, ale nedá sa povedať, že by som z neho bol totálne paf. No Mandolína kapitána Corelliho je jedným z najsilnejších románov, aké som kedy čítal. Nech už Weinsteinovci dali dokopy akokoľvek ambiciózny tím (režisér fenomenálneho Zamilovaného Shakespearea, v tej dobe megapopulárny Nicolas Cage, renomovaná literárna predloha...), nemali šancu a de Bernièresov úžasný, rozmerný a magickými detailmi prestúpený (veľko)román sa sfilmovať NEDÁ. V lepšom prípade sa o to môžete pokúsiť, ale to je všetko. Po vizuálnej stránke sa nákladná koprodukčná snímka hrdí báječnou výpravou rozkvitnutého gréckeho ostrovčeka, ktorého akoby sa netýkalo vojnové peklo. S hercami je to horšie, Cage je príšerný (nedokáže ani dôveryhodne preniesť trápne vety typu „Slečna, v čase vojny musíme byť vďačný aj za kúsky pokoja.“), Bale o ničom a na Penelope Cruz sa už ani len dobre nepozerá, nieto aby bola talentovaná. Našťastie, menej známe tváre (Hurt, Papas, Maggio) nám umožňujú sústrediť sa na to, čo je dôležitejšie: tragický príbeh veľkých rozmerov. Láska, odvaha, hrdosť, česť, zbabelci, vojnové zverstvá. Aby sa však celé toto ambiciózne monštrum zaplatilo, pôsobí dojmom, že producenti režiséra počas nakrúcania výrazne ovplyvňovali a radili mu, ako má čo nakrúcať, prípadne čo vyškrtnúť zo scenára (napr. knižné finále) a napísať to inak. Podľa toho výsledok bohužiaľ vyzerá. Akosi čudne ba až matne, nemastne, niektoré scény hravo naznačia, do akých parádnych oblastí tvorcovia chceli ísť (kapitulácia úradu), ale hneď nasledujúca, neobyčajne prízemne školácka scénka to okamžite pokazí. Kino Považan NMnV 2002 (12.12.2004)