Mandolína kapitána Corelliho

„Starosta vám odkazuje, že ak neviete, čo znamená ´choďte do riti´, máte ísť dnu a my vám to vysvetlíme.“ Magický realizmus je fascinujúci literárny žáner, ale nedá sa povedať, že by som z neho bol totálne paf. No Mandolína kapitána Corelliho je jedným z najsilnejších románov, aké som kedy čítal. Nech už Weinsteinovci dali dokopy akokoľvek ambiciózny tím (režisér fenomenálneho Zamilovaného Shakespearea, v tej dobe megapopulárny Nicolas Cage, renomovaná literárna predloha...), nemali šancu a de Bernièresov úžasný, rozmerný a magickými detailmi prestúpený (veľko)román sa sfilmovať NEDÁ. V lepšom prípade sa o to môžete pokúsiť, ale to je všetko. Po vizuálnej stránke sa nákladná koprodukčná snímka hrdí báječnou výpravou rozkvitnutého gréckeho ostrovčeka, ktorého akoby sa netýkalo vojnové peklo. S hercami je to horšie, Cage je príšerný (nedokáže ani dôveryhodne preniesť trápne vety typu „Slečna, v čase vojny musíme byť vďačný aj za kúsky pokoja.“), Bale o ničom a na Penelope Cruz sa už ani len dobre nepozerá, nieto aby bola talentovaná. Našťastie, menej známe tváre (Hurt, Papas, Maggio) nám umožňujú sústrediť sa na to, čo je dôležitejšie: tragický príbeh veľkých rozmerov. Láska, odvaha, hrdosť, česť, zbabelci, vojnové zverstvá. Aby sa však celé toto ambiciózne monštrum zaplatilo, pôsobí dojmom, že producenti režiséra počas nakrúcania výrazne ovplyvňovali a radili mu, ako má čo nakrúcať, prípadne čo vyškrtnúť zo scenára (napr. knižné finále) a napísať to inak. Podľa toho výsledok bohužiaľ vyzerá. Akosi čudne ba až matne, nemastne, niektoré scény hravo naznačia, do akých parádnych oblastí tvorcovia chceli ísť (kapitulácia úradu), ale hneď nasledujúca, neobyčajne prízemne školácka scénka to okamžite pokazí. Kino Považan NMnV 2002 (12.12.2004)

Patnáct minut je to bezvadný válečný film a scéna s popravou je parádní, ale všechno předtím a potom je nekoukatelná posraná romance, kterých je dvanáct do tuctu a dokonce lépe natočených. Prkenný Cage tomu také věru nepomohl, a tak jsem z Mandolíny byl vyloženě zklamaný, ač jsem měl před projekcí jistá očekávání. 30% (20.07.2017)

Přeslazené a fašista Cage je zde vykreslen hyperNErealisticky jako kladný a morálně zcela uvědomělý člověk, který se v každé chvíli chová správně. ALE příběh Kefallénie je z historického hlediska velmi zajímavý, právě vzhledem k osudu italských fašistů, kteří se na tomto okupovaném řeckém ostrově dostali do konfliktu s nacisty. Sice je zde téměř vše naprosto zidealizované a nerealistické, ale vychází to ze skutečných událostí, přičemž nosným tématem filmu je romantická láska fašisty a domorodé řecké krásky. Krásné exteriéry, řecká atmosféra, chytlavé téma, příjemní protagonisté... 7/10! (25.07.2011)

Snad první film, ve kterém italská armáda a její "kvality" nejsou k smíchu, několik jímavých scén, věčná otázka "Vypadá míň Cage jako Ital nebo Bale jako Řek?", povedená hra na mandolínu (jediný zapamatováníhodný hudební moment) a konec, který možná fungoval v předloze (nevím, nečetl jsem a nechystám se k tomu), ale na plátně ani trochu. John Madden to zkrátka nezvládl tak jak chtěl a největší válečnou romancí tak zůstává Tornatoreho Malèna. (26.05.2006)

Doufal jsem v další romantický film, kterej by mě vzal za srdce a trošku mi ho zase jednou rozhýbal, když už to nejde v reálu, jenže se tak bohužel nestalo. Film měl na mnohem víc. Jenže mezi dvojicí to nejiskří. Prakticky jednoho dne si začnou vzájemně vyznávat nehynoucí lásku a já prostě nevím proč. Dramatické scény jsou předvídatelné, herci neměli pořádně co hrát. I ta jedna postava venkovského doktora v podání Johna Hurta nestojí za moc, protože kdykoliv promluví, pronáší pouze nějaká velevážená moudra. Tenhle film je po romantické stránce horší, než mnohá díla Danielle Steele (a tím její některá díla vůbec nechci hanit). Prostředí je hezké, ale nijak moc ho nevyužili. Režisér se prostě až moc soustředí na naprosto zbytečný a nezajímavý milenecký pár a žádná z postaviček okolo, které by při bližším pohledu mohly být zajímavé, tak nemá šanci vyniknout. (23.06.2008)