Ze soboty na neděli

Po skvělém Erotikonu nepochopitelné zklamání. Stejně jako na klasice Vrah mezi námi, lze dobře ilustrovat, že Machatý ještě se zvukem neumí nakládat. Veškeré dialogy se dělí pouze do tří kategorií: banální, zbytečné a opakující se. Z tolik vychvalovaných zvukových efektů (Ježkova píseň, rozhlas) ční samoúčelnost a ukazují pouze naivní nadšení z počátků zvukové éry. To vše je ale, když ne pochopitelné, alespoň omluvitelné. Smutnější ovšem je, jak rychle se vytratila obrazová kvalita, která vyzdvihovala Erotikon nad soudobou produkci. Osvětlení je tristní, zajímavých záběrů a prvků avantgardní kinematografie znatelně ubylo. Zůstal jen příběh z červené knihovny. (07.08.2011)

Na první pohled milostná banalitka, při bližším ohledání jeden z nepozoruhodnějších československých filmů ze třicátých let dvacátého století. Spolu s progresivním filmařem Alexanderem Hackenschmiedem (architektonické řešení) a Jaroslavem Ježkem (hudba) vytvořil režisér Gustav Machatý moderní film kreativně pracující se systémem asociací, zvukovou stopou a především pak zachycujícím atmosféru Prahy v noci "ze soboty na neděli", kdy jsou plné jak nóbl podniky, tak zapadlé malostranské hospůdky. Od počátečních ornamentálních záběrů (karosérie vozidel, stroje) se pozornost přesouvá k příběhu písařky Marie (Máni, Mary) a jejímu milostnému vzplanutí za deštivé noci. Marii ztvárnila ve své jediné meziválečné roli neherečka Magda Maděrová, která se po válce objevila v epizodních partech ve zhruba desítce filmů, z nichž těmi nejznámějšími jsou Dařbuján a Pandrhola a Dva z onoho světa. Mariina nového přítele vypodobnil naopak hojně obsazovaný L. H. Struna, který ztvárnil hlavní roli mj. ve Wassermanových Trhanech, ale objevil se i v několika filmech Fričových (Advokátka Věra, Krok do tmy) či Světě kde se žebrá vedle Huga Haase. (18.11.2005)

Proč je tenhle film tak málo slavný a tvoří dnes v Machatého filmové kariéře jen nedůležitou výplň mezi Erotikonem a Extází? Nad jeho vznikem stály tři velké sudičky: scénář - Vítězslav Nezval, režie - Gustav Machatý, hudba - Jaroslav Ježek. (Dalo by se říci, že se tu sešli nejgeniálnější český básník, skladatel a režisér). Výsledek není není vysloveně špatný, ale zároveň není tak "geniální" , jak by se podle těchto předpokladů očekávalo. Odpověď je zřejmě v tom, že ikdyž téma scénáře bylo šité Machatému na míru (souvislost s Erotikonem i Extázi je zřejmá), on byl jako režisér básníkem obrazu a slovo mu ve filmu spíše překáželo. Jeho spolupráce s Nezvalem byla proto kontraproduktivní. V rámci prvorepublikových komedií zůstává tento film přesto zajímavým experimentem, který se snaží o závažnější a civilnější výpověď. (12.06.2004)

Jednoduchý příběh ve strhujícím podání, které přímo voní tím okouzlením ze zvuku a příležitostí vyhrát si při jeho kombinování s obrazem a při natáčení vůbec. Je to sice strašlivé klišé, ale tenhle film opravdu téměř nezestárl a je možná paradoxně modernější než řada těch, které vznikly v letech a desetiletích následujících. Úžasná hudba Jaroslava Ježka. (19.11.2016)

Vynikající psychologické drámo s nadčasovou režií, výjimečným, civilním herectvím a nezbytnou dávkou romance. Zde ovšem nejde o klasickou prvorepublikovou lásku synáčka pana továrníka a chudé slečny s vizáží modelky, ale o (ne)příjemnou autentičnost, kterou si lze nejlépe užít v poslední otevřené ranní kavárně, plné dobových flamendrů, mezi nimiž se potácí i jeden typograf, vracející se z práce a promoklá slečna (Magda Maděrová úžasná), jež právě pochopila, v jakém morálním bahně se nachází. Vše podpořeno krásnými skladbami. Technické nedostatky a lehce přeromantizovaný závěr nechám bez povšimnutí. (09.09.2016)