The Weald
Recenzie (1)
Krásný horský dokument Naomi Kawase mi připomněl Obrazy starého sveta Dušana Hanáka, jež miluji od svých jinošských let pro jejich nesentimentální, syrový – a zároveň láskyplný pohled na ty, kteří se bezezbytku vydali. Do osudů, myšlenek a snů nejrůznějších osamělců nahlíží podobně chápavě jako tento starší slovenský film, ale na rozdíl od něj si počíná při jejich záznamu prostěji. Žádné rafinované montáže ani vizuálně podmanivé metafory kamerové hry ani hudební doprovod. I tak se však svým živým, dětsky pozorným snímáním dostává na hlubinu. Zachycuje své vypravěče, jak hovoří a pracují, tedy jak obývají své všední mikrokosmy, a konfrontuje je s rozmanitými přírodními prvky pohoří Yoshino, v němž žijí a které se nachází v prefektuře Nara, v níž režisérka vyrůstala. Současně tak svědčí o obojím – o lidech a jejich životním prostředím, a prozrazuje jejich hluboké (či snad hlubinné) sepětí. Ponor do intimity posiluje i silná zvuková stránka filmu: hlasy se bezděčně spojují se zněním místa, spoluutvářeném přírodou i lidským konáním. Hanákův film mi „Příběh horalů“ připomněl i svým povzbuzujícím, posilujícím poselstvím: přes všemožné strasti a utrpení tito lidé před životem neutíkají, ale přijímají jej jako dar, byť je častěji zraňuje, než utěšuje. ()