Chvilky

Žádné vztahy, jen chemické procesy. Film Beaty Parkanové tvoří formálně i tematicky semknutý celek se snahou být generační zpovědí současné mladé ženy "tady a teď" – ovšem se snahou po překročení hranic konkrétních osudů, načrtnutých v každodenních kratičkých momentech. V jistém ohledu pak nabízí odpověď na to, proč neustále toužíme po životě, v němž neumíme žít. Jenovéfa Boková, oceněná za svou Anežku, kterou ztvárnila se stoprocentní autenticitou a přirozeností, prestižním Českým lvem, patří bezesporu k nejtalentovanějším herečkám své generace. (09.11.2020)

Nečekal bych, že od scenáristky děsivého Andílka na nervy se dočkáme něčeho takového. Jenže Parkanová ve své režijní prvotině předkládá velmi civilní a přitom psychologicky smysluplný portrét mladé dívky. Obsazení Bokové se vzhledem k její společenské angažovanosti a roli jedné ze zástupkyň generace mileniálů jeví jako výborný tah. Vizuálně jsou Chvilky dost obyčejné, na tom by chtělo v další tvorbě zapracovat, ale výpověď o vnitřním rozpoložení jedné dívky, jež je odmala udusávána svým okolím, je velmi věrohodná a leckdo se v ní pozná. Až vám budou rodiče zase říkat, že vědí, co je pro vás nejlepší, vzpomenete si. Velmi sypatický debut. (01.07.2018)

Civilní film s výbornou Jenovéfou Bokovou v hlavní roli stojí na přesně odpozorovaných vztazích a dialozích. Divák tu klidně může být psychologem a říci hlavní hrdince, co je s jejím životem špatně. Jenže problém je v tom, že je vždycky těžší zvládat vlastní život, než radit ostatním. Režisérka to měla s kameramanem velmi dobře promyšlené, takže tyhle obyčejné scény ze života mají jednoduchý styl, ve kterém sledujeme postavy lehce z odstupu. A i problém, jak podobný film zakončit, byl vyřešen nápaditě a přitom jednoduše. Přál bych si, aby podobně pečlivě připravených snímků u nás vznikalo více. (08.11.2020)

„Nejsem nemocná, jen trochu jiná.“ Jak to uchopit.. jak se s tím poprat.. jak z toho ven? To si přiznejme.. je to těžké, velmi těžké! A hlavně.. to si musí každý vybojovat sám.. tím je to těžší. A jestli jsem si u „Chvilek“ našla ty svoje dveře? Ano. Můžu udělat ten první krok... Jsem nesmělá, ale léčím se. (09.11.2020)

Mám ráda artové filmy o holkách, které žijí zdánlivě obyčejný život, ve kterém jim je ale neobvykle smutno. Jenže Chvilky to úplně zazdily závěrečnou scénou po běhu. Cože? Chcete běhat, nebo zažít novou perspektivu? Mně to přišlo strašně divný, neuvěřitelný, bizarní. Stejně zvláštně na mě působila Lenka Vlasáková v roli psycholožky, protože mi přišlo, že každou chvíli musí přijít nějaký vtip. Svou rolí mi připomněla jinou svou roli (Ženy v pokušení) a mně to přišlo takové vyumělkované. Strašně mi ale sedla Jenovéfa Boková. Asi jsem ji ještě neviděla v takhle velké roli a mám pocit, že tahle postava jí byla ušitá na míru, protože její Anežka působí neuvěřitelně plasticky, uvěřitelně. Není to film, který by se třeba líbil mým rodičům, ale klidně ho můžu za čas vidět zase. Hodnotím velmi silnými třemi hvězdičkami (ten jeřáb byl fakt moc). (29.04.2019)