Podobizna

Podobizna časově spadá do krátkého období mezi poválečným znárodněním československé kinematografie a Vítězným únorem, který znamenal konec svobody umělecké tvorby. V těch necelých třech letech šla naše kinematografie nahoru, bylo víc peněz a nebylo nutné se tak zoufale snažit zavděčit vkusu publika, takže vzniklo pár opravdu kvalitních filmů a Podobizna je toho dokladem. Velmi slušný mysteriózně laděný horor podle klasické Gogolovy literární předlohy. I přes odstup doby je to i dnes plně funkční film, který má svou atmosféru a který se může pochlubit řadou výborných hereckých výkonů v čele s Vladimírem Šmeralem, který předvedl skvělou studii postupného rozpadu osobnosti. Celkový dojem: 90 % (s ohledem na dobu vzniku). (09.05.2009)

Výborný, dnes již téměř zapomenutý film, který vedle Spalovače mrtvol je nejlepším filmem hororového žánru české produkce , jaký jsem viděl . Zdařilá hra světla a stínu, gradované napětí, hluboká myšlenka díla a zejména výborné herecké výkony Vl.Šmerala, L.Skořepové,R.Deyla ml., dělají z této adaptace Gogolovy povídky jeden z vrcholných filmů čtyřicátých let československé kinematografie. (07.09.2008)

Tohle byl nejděsivější horor, co jsem kdy viděl. Chtěl bych to přirovnat k filmu Tvář od Ingmara Bergmana, ale jeho dílo je oproti tomuhle labutí píseň, protože tohle ještě děsivější. Fascinující, na tom je, že člověk dokáže děsit tento film pohledem. Ano, opravdu stačí jenom pohled do tváře  a nemusí to být do slavných bububu v dnešních hororových filmech. Minule jsem se taky na to koukal, ale viděl jsem jenom konec, takže jsem si řekl, že se na to podívám znova. Po dnešku vím, že už se nebudu koukat na Kladivo na čarodějnice a na Podobiznu , či Spalovač mrtvol, protože tyto filmy ve vás nechají tak silný pocit dojmu  zážitek, který ať už pozitivní nebo negativní,  každopádně nic tak děsivějšího jsem v životě neviděl.U  Vladimíra Šmerala závěru filmu bylo v očích vidět ďábla. Řekl bych, že tento film mi dokonce trochu vzal energii. Nicméně nelituji toho, že tento snímek jsem viděl. (04.12.2023)

Na motivy stejnojmenné povídky ze sbírky Arabesky (1835), v níž Gogol pojednal fantaskní syžet zasazený do konkrétního prostoru města Petrohradu, natočil režisér Jiří Slavíček snímek žánrově se vymykající české filmové produkci druhé poloviny čtyřicátých let. Ponurý, až hororový příběh malíře Romana, jenž si ve vetešnictví koupil podobiznu lichváře Chazaje, která ho - podobně jako předchozí majitele - přivedla do tvůrčí i osobní krize, se natáčel zejména v interiérech, čímž se vyřešila otázka místního ukotvení literární předlohy. Výtvarně se na snímku podílel malíř Josef Liesler, který byl rovněž autorem kostýmů. Film se stal vynikající příležitostí pro zkušeného kameramana Jana Rotha, jehož hra světel a stínů evokuje příznačně mrazivou atmosféru. Z herců se dostalo uznání Vladimíru Šmeralovi, který v hlavní roli rozkrývá hloubku svého hereckého rejstříku a předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů, ovšem ani obsazení Karla Dostala do postavy Chazaje nebylo krokem vedle. I po více než šedesáti letech od doby vzniku tohoto filmu vyvolává jeho šílený smích mrazení, které vzhledem k únorovým událostem roku 1948 dostalo až krutě ironický rozměr. (08.05.2009)

Solidní drama s hororovými prvky na motivy Gogolovy povídky, poněkud přenesené v prostoru, ale zachovávající základní dějovou linii, včetně závěrečné pointy. Věčná otázka hledání hranice umění a podbízivosti, jakož i jeho komercionalizace. Realisticky je nutno uznat, že i umělec si musí vydělat na chleba a že je něco hezké, neznamená, že to není umění (a naopak), každý by měl ale mít nějakou osobní hranici a nezahodit talent jen pro obdiv salónů. Zajímaví herci, samozřejmě je třeba zmínit budoucího inkvizitora Šmerala, který už tenkrát měl v sobě něco "ďábelského", a pak musím překvapeně konstatovat, že stará čarodějnice Luba Skořepová (jinak jsem ji doteď neznal) byla za mlada docela fešanda (ale ta móda 19. století holt udělá princeznu skoro z každé ženy). (09.07.2023)