Mulholland Drive

David Lynch NENÍ mým oblíbeným režisérem. Nevím, proč by měl být. Jeho filmy mne většinou nudí a tím i otravují. Dal jsem mu další šanci. Dle hodnocení zde, jsem si říkal, jaký to asi bude zážitek. Nebyl ... To, že 74 minut se ve filmu děj nikam nepohne a já pořád sledoval, jak se jedna pěkná pipka ubytovává a seznamuje s druhou pipkou ...? Nuda. Pak se film rozběhne. Ano, uznávám, že forma je velmi kvalitní, ale ne dokonalá a ani z poloviny dokonalá, jak znám od jiných režisérů. Obsah je naivní a nudný příběhově tak, že jsem si říkal "Co to proboha ten autor řeší za přízemní nesmysly?!" Přesně po 2 hodinách stopáže se děj a forma rozpadne. Bravo Lynchi, to Ti jde velmi dobře, ale co z toho ... Pochopení, vysvětlení, návrat na počátek a klid ... Ano, konečně klid od té nudné ptákoviny ... za formu a zpracování 2*, za film jako takový 1* a "SILENCIO!!" ... (14.04.2013)

Klíčem k mlhavému pochopení Lynchova Mulholland Drive je tradičně snění. Odporná realita v bolestné konfrontaci s krásným snem, který není stejně jako děj filmu důležité doslovně pochopit, ale prožít.. Mysteriózní, temné, hypnotizující dílo a že to hlava mazací nebere není důvodem k hanobení, proto volte raději Silencio.. Naomi Watts poklekl filmový svět k nohám při "vysněné“ herecké zkoušce s Chadem Everettem. „This is the girl!“ (16.01.2009)

Mulholland Drive byl můj vůbec první Lynch a musím říct, že snad krom Mazací hlavy jsem si nemohl vybrat těžší první rande... Vzpomínám si, jak jsme se ho s kámošema nad pivem snažili celé týdny pochopit. Pokaždé, když někdo přišel s nějakým možným vysvětlením (co je sen a co realita, co je minulost a co budoucnost, apod.), někdo druhý mu tuhle pracně vybudovanou myšlenkovou konstrukci bez námahy rozdrtil pouhým připomenutím zdánlivě nedůležitého detailu, třeba barvou telefonu. Já osobně na tyhle analytické pokusy brzo rezignoval a spíše si kladl otázku, jestli je tenhle formálně lahodně natočený a atmosfericky podmanivý snímek fantasmagorickou lynchovskou zvůlí nebo geniálním surrealistickým dílem. Nakonec můj mozek kapituloval a instinkty schválili jako správnou tu druhou variantu. Pokud máte rádi tu temnou, snovou stránku Davida Lynche, tady si ji užijete dosytosti. A taky herecké umění Naomi Watts. A taky Naomi Watts A Lauru Harring, těšte se :-P 100% (Dne 26.1.2007 mi film konečně zaklapl... Klíčové jsou scény usínání a probouzení a rozlišení flashbacků a přítomnosti - té je ve filmu cca 5 minut čistého času. Motivy - sen, žárlivost, výčitky svědomí) (26.11.2006)

Velká lekce z vnímání, to je Lynchův Mulholland Drive. Stejně tak velká lekce z moci vyprávěče. Nad fikčním světem, jeho obyvateli, ale i nad těmi, kteří se ho snáží rozkódovat. V první části filmu láká režisér do pasti tradičního narativního vnímání, do svěrací kazajky jednot času, děje a postav. Odvíjí před divákem zdánlivě jednoznačnou thrillerovou zápletku o ženě, která ztratla paměť během automobilové nehody a s pomocí začínající hollywoodské herečky Betty se snaží hledat indicie. Nalézá tři materiální konstanty, která záhy zůstanou jedinými konstantami v chaotickém víření snu i reality – dům číslo 17, modrý klíč a 25 000 dolarů. Následující zemětřesení, které zničí divákem pečlivě budovanou a rekonstruovanou zápletku je typicky lynchovské. Postavy změní jména, děj souvislosti a čas se stane relativním... A v rukou zůstává klíč, který divákovi nic neodmyká, dům číslo 17, jehož obyvatelka je nám známá a přece neznámá, a 25 000 dolarů, jejichž určení tušíme, ale nedostává se nám pro to opory. Co je skutečné a co je horečným sněním? Jak zapadají do fabule filmu podivné a zneklidňující epizody, které Lynch jakoby asociativně vkládá do toku vyprávění? Co je vlastně Mulholland Drive? Odpověď neznám. Je to klasická mentální časovaná bomba, která vás zmate, naštve, ale vlastně nemyslíte na nic jiného. Lynch vytvořil znepokojivý labyrint, ve kterém zrcadla tříští klasickou narativní strukturu, ve kterém se pitoreskně odráží pokrytecký a prázdný svět Hollywoodu (mistrovská scéna s oživování nesmyslného a prázdného textu na castingu), ve které se divák nutně ztratí, pokud vnímá naučeně – materiálně, kauzálně. Labyrintem s geniálním a takřka schizofrenickým hereckým výkonem Naomi Watts... Lynch je velkým mágem snů, náznaků a hádanek. Kapelníkem, který tvoří iluze nástrojů, aby vzápětí odhalil, že vše pouští jen z pásky – falešné, umělé... matoucí. Nedám body, dokud film neuvidím podruhé, potřetí... přiznám se bez mučení, že vlastně nevím, jestli jaký film jsem viděl. Po formální stránce bezesporu mistrovský (zvuk, střih, kamera, hudba a celková atmosféra z nich plynoucí je mrazivá, temná, uhrančivá...), ale po stránce jeho vnitřku jsem stále příliš vzdálen jeho jádra, než abych vynášel soudy. (30.07.2004)

Můj první kontakt s Davidem Lynchem. Byl sem opravdu totálně mimo. To, jakým způsobem dokázal zahodit 2 hodiny vývoje filmu a během dalších deseti minut zakončit film v tempu naprosto smrtícím, aniž by dal divákovi jakoukoliv šanci pochopit, o co vlastně de je až trestuhodné. BOHUŽEL je tato závěrečná část suverénně nejslabší částí filmu a totálně ho shodila... (19.04.2006)