Mulholland Drive

Mulholland Drive byl můj vůbec první Lynch a musím říct, že snad krom Mazací hlavy jsem si nemohl vybrat těžší první rande... Vzpomínám si, jak jsme se ho s kámošema nad pivem snažili celé týdny pochopit. Pokaždé, když někdo přišel s nějakým možným vysvětlením (co je sen a co realita, co je minulost a co budoucnost, apod.), někdo druhý mu tuhle pracně vybudovanou myšlenkovou konstrukci bez námahy rozdrtil pouhým připomenutím zdánlivě nedůležitého detailu, třeba barvou telefonu. Já osobně na tyhle analytické pokusy brzo rezignoval a spíše si kladl otázku, jestli je tenhle formálně lahodně natočený a atmosfericky podmanivý snímek fantasmagorickou lynchovskou zvůlí nebo geniálním surrealistickým dílem. Nakonec můj mozek kapituloval a instinkty schválili jako správnou tu druhou variantu. Pokud máte rádi tu temnou, snovou stránku Davida Lynche, tady si ji užijete dosytosti. A taky herecké umění Naomi Watts. A taky Naomi Watts A Lauru Harring, těšte se :-P 100% (Dne 26.1.2007 mi film konečně zaklapl... Klíčové jsou scény usínání a probouzení a rozlišení flashbacků a přítomnosti - té je ve filmu cca 5 minut čistého času. Motivy - sen, žárlivost, výčitky svědomí) (26.11.2006)

Mysteriózní smyslový zážitek z "dream place" L.A., kde si krásně sedne temně čarovný kouzlo oblasti Hollywood Hills, povědomý už ze Sunset Blvd., milý humor a pozitivní pocity se střetávají s noční můrou a znepokojivě hororovou atmosférou a la Twin Peaks. PLUS nádherný vizuál a prsa Laury Harring. Realita se začne skutečně převracet a ohýbat až zhruba ve dvou třetinách, ale ve finále je to příjemný otazník a ne co jsem absolvoval včera s Inland Empire. P.S. Cením až nyní, při druhé projekci 7 let poté. (x) (15.02.2024)

Vedle Mulholland Drive působí i slavné Městečko Twin Peaks jako pohádka srozumitelná i těm nejmenším. Tento film se sice až do svých cca 2/3 tváří naprosto "normálně" (dá-li se tak cokoliv od Lynche nazvat), ale pak se NĚCO stane a všechno co jste do té doby viděli jako by ztratilo smysl... Tak, jako se tady dobrovolně a bez mučení přiznávají jiní, se přiznám i já - nepochopil jsem to. Totálně jsem zabloudil. Ale bylo to úžasné bloudění... (16.10.2003)

,,NA NĚCO SI VZPOMÍNÁM....“...... /// Tak co nám říká Wikipedie? - ,,Jde o surrealisticky pojatý snímek, který netvoří souvislou dějovou linku a v závěru vynikne svým mnohovrstevnatým náhledem pod povrch všední reality. HOLLYWOOD kurva! Dokonalá Naomi (myslíš jako furt, nebo jen když si to …?) a uhrančivá záležitost, plná popírání reality, šílenství a TICHA! Jestli jste ještě neviděli M.Drive, tak si troufám tipnout, že tohle je projekt, kterej vás dostane! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem ujetej (ne máklej! Ujetej, jako na podivnejch věcech. Třeba film…). 2.) Hledám Psycho, který je psycho. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ *** (25.05.2013)

Filosoficky postulát skepticismu a skeptického přístupu k možnostem lidského poznání rozvíjí americký, v pravém smyslu tohoto slova ,,kultovní", režisér David Lynch. Jako to u vícevrstevnatého a významově nejednoznačného uměleckého díla bývá, různí se jistě i jeho možné interpretace, základní úhel pohledu však zůstává - Co je realita? Jsme schopni ji vůbec vnímat a poznat? Nezkreslují naše vjemy objektivní pravdu do té míry, že vlastně poznáváme jen iluze, projektujeme do výsledného počitku své zkušenosti a vnímáme věci a jevy tak, jaké ve skutečnosti nejsou? Tenhle přístup v gnoseologii (teorii poznání) v dějinách filosofie nalézáme již u Platóna a jeho Mýtu o jeskyni či u antických sofistů a přes pozitivismus (David Hume atd.) se dostal až k současným postmoderním náhledům na poznání - a David Lynch je jedním z jeho možných úhlů pohledů. Prostá fabule příběhu o dívce, jež ztratila paměť, a snaží se odkrýt roušku zastírající to, co před nedávnem prožila (příznačná Lynchovská expozice) nás uvádí do zdánlivě harmonického světa běžných západních krimithrillerů. Pozorný divák tu však již nalézá i typicky Lynchovské atributy - jistý obnos peněz (částku 25 000 dolarů), dům číslo 17 a jakýsi záhadný modrý klíč (Lynch rád používá symboliku barev a čísel). To už je nezvratné znamení v přístupu k zobrazování reality (symbolicky západního světa a jeho médií - film si bere na paškál tak trochu i Hollywood a jeho poměry), proč vlastně všemu, co vidíme na filmovém plátně či televizní obrazovce tak rádi a slepě věříme. Náhle se totiž prudce změní všechny výchozí (jednoznačně interpretované) premisy - dojde ke změně identit několika postav, realita pozvolna ustupuje iracionalitě (téměř surrealistické pasáže jakoby z Městečka Twin Peaks), dochází ke zlomu chronologie zápletky, tříští se tradičně akceptovaná kontinuita děje a dějových rovin, divák se ztrácí v bludišti filmového času a prostoru. Lynch nám implicitně dokazuje, že poznat skutečnou realitu a pravdu je nemožné, i když se stále zdá, že indicie a nápovědy dávané nám tímhle snímkem nás k nějakému poznání nutně musí dovést... Chyba lávky, jsme zajatci vlastního vnímání a skutečnou podstatu tohoto světa (jakož i filmu Mulholland Drive) nikdy nepoznáme. Uvidíme jenom pár obrazů, pár odlesků na stěně, pár siluet bytostí, naznačujících, že skutečná pravda je někde mimo dosah našich smyslů. Jsme na tom stejně jako zajatci spoutaní v šeru Platónovy jeskyně... Ztracená dálnice ale v tomhle směru šla mnohem dál a byla (dle mého názoru) kvalitativně lepší... (24.09.2007)