Sloní muž

Šestý film Davida Lynche a konečně skvělý zážitek. Mnohem více prostoru je dáno dialogům a to kvituji v té nejvyšší míře (vždyť v Mazací hlavě se pomalu každé slovo oslavovalo šampaňským). Až na pár chvil skoro nebyly cítit ty pro mě nepříjemné režisérovy manýry a zjevně se Lynch snažil, aby diváci Sloního muže pobrali spokojeně jako většina, a to se mu povedlo. Obrovským kladem je pro mě vynikající hudba Johna Morrise (proč mám jen pocit, samozřejmě nepočítaje Barberovo Adagio, že jí znám i odněkud jinud) která se vyskytuje sice ohromně mizivě, je ale takřka dokonalá. Námět přitáhne, drží, pak na chvíli pustí, ale na konci vás opět drží svými pevnými chapadlovitými pařáty a to, co mě jako jedno z mála věcí mrzelo, byla na můj vkus až přilišná přeslazenost na konci - já asi opravdu nevím, co chci... (15.04.2006)

Z môjho pohľadu určite zatiaľ najnormálnejšia lynchovka a jediná so silným sklonom aj k piatej hviezdičke, takže konečne som si potykal aspoň s jedným z jeho ultrazmagorených filmov. Celistvý a komplexný sú jediné prívlastky, ktoré som netušil, že pri nejakej z nich niekedy použijem. Lynch sa konečne pokúsil predložiť divákovi dej, ktorý má svoj začiatok a koniec pevne daný, bez akýchkoľvek prekrúcačiek, či nezmyselných zvratových výjavov a abnormálnych dejových hlavolamov, ktoré často nepochopí ani on sám. Samozrejme, že jeho prítomnosť za kamerou je cítiť, komplikovaná a nehodiaca sa snová časť v strede filmu, pár zvrátených scén, ktoré hraničia s chápaním, si Lynch nemohol odpustiť. So zvyškom filmu však pôsobia ako celok a to je podstatné. Senzitívnosť a humánna stránka príbehu a jeho spracovania sa vymyká spod rámca môjho chápania. Čiernobiela kamera je zafarbená nekonečným prúdom citlivej práce s príbehom, ktorý nedokáže neosloviť a nedojať. To by ste museli mať naozaj sloniu, ehm, hrošiu kožu. 85%. (16.04.2009)

Tak jsem si po dlouhých letech zopakovala dojemný příběh o odlišnosti, osamělosti, zrůdnosti (více té vnitřní, povahové), krutosti i lásce. Lynch si odpustil psychedelické úlety, zvolil konvenční způsob vyprávění, takže poselství snímku pochopí i ten nejprimitivnější, asociální primát, co tráví volný čas vypichováním očiček pavoučkům a trháním nožiček kolouškům. Při těžkém rozhodování, jestli dát pět hvězdiček nebo jen čtyři, rozhodl nakonec směrem dolů fakt, že nejsem příznivcem černobílosti a chyběly mi modré oči sejra Anthony Hopkinse. Ale stejně je to krásný film! 89% (16.01.2012)

David Lynch mě bude překvapovat asi svým každým filmem...Nikdy bych neřekl, že právě on mě dojme až k slzám...Neuvěřitelně hluboký a lidský film, který mohl lehce sklouznout k frašce, mě jednoduše dostal. Výkony Johna Hurta a Anthonyho Hopkinse jsou dechberoucí...Při mnoha scénách se mi chtělo křičet nad nespravedlností světa a slzy se mi draly do očí...A konečně při závěrečné scéně podbarvené úžasným Adagio For Strings emoce vypluly nezadržitelně na povrch. (15.02.2004)

Záľuba v pozorovaní odchýliek, túžba byť šokovaný odlišnosťou a pritom si sebaúľavne potvrdiť normálnu podobu je ľuďom vlastná. Rôzne formy predvádzania deformanta predstavujú pre mňa os príbehu. Najprv Mericka ukazuje sadistický alkoholik v cirkusovom stane divákom atrakcií, potom ho doktor preplnenej sále kolegou "decentne" popíše skrytého za plentou. Ďalej sa úlohy uvádzača zhostí kotolník z nemocnice, ktorý ho krčmovým partiakom a rajdám ukazuje za peniaze v noci, keď je do jeho nemocničnej izby voľný prístup, nasleduje opäť púťové ukazovanie raritnej obludy za prachy a vyvrcholí to divadelným potleskom alias "mrazivo cynickým divadlom citovo zvrátených ľudí", ako to výstižne napísal užívateľ MIMIC. V postojoch ostatných ľudí som veľa ľudskosti nevidel, najviac v Merickovi samotnom, ktorý sa dokázal ako tak socializovať potom, čo sa mu dostalo slušnejšieho zaobchádzania (ale to tiež len preto, že predstavoval nie štandardnú ohavnú ľudskú anomáliu, po ktorej by ani pes neštekol, ale mimoriadne neštandardnú a teda z lekárskeho hľadiska zaznamenaniahodnú). Tunajších komentátorských humanistov, rešpektujúcich odlišnosť by som sa rád opýtal na ich vzťah k bezdomovcom, s často deformovaným telom. Zaplavila ich pri pohľade na smradľavú ruinu s obtekajúcimi vredmi v električke, či autobuse tiež taká vlna ľudskosti k inakosti ? Prípadne: nevyskytol sa náhodou v ich živote niekto, napr. spolužiak, ktorý sa stal z dôvodu charakterovej alebo telesnej vady triednym exotom, ktorému sa každý posmieval? Zastávali sa ho vždy, lebo bol odlišný? Neposmievali sa mu? Ak na všetky tieto otázky zodpoviete v duchu tolerancie a ľudskosti v komentároch, iba vtedy som ochotný uznať, že to, čo je tu zhusta popísané, nie sú len jalové, neúprimné a ničnehovoriace falošné kydy. (03.07.2012)