Moulin Rouge

Žáner muzikál nijak zvlášť neobľubujem, nevyhľadávam, ale vždy dám šancu nejakému potenciálne kvalitnému dielku. 'Moulin Rouge' ju dostalo, využilo a po muzikále 'Chicago' sa jedná jeden z vrcholov žánru, hlavne moderného muzikálu. Baz Luhrmann už pri filme 'Romeo + Juliet' ukázal, že tuctový režisér nebude, hýril nápadmi a to sa prenieslo aj sem. Veľkolepé, hravé, zábavné a veselé. Nie vtipné, proste zábavné. Súčasne citlivé a tragické. Občas trošku patetické a predvídateľné, ale tá kostýmová, masková, kamerová a hudobná prevaha to všetko zakryli. 90%. (06.05.2009)

Po skončení jsem si připadal, jako by mě někdo ulepil obřím, sladkým lízátkem, ale je to na škodu? Vůbec ne! Jeden z nejzábavnějších, nejromantičtějších, nejnápaditějších a nejúžasnějších filmů, který jsem kdy viděl! Většinu času jsem měl chuť vyskočit a na 80% songů se kroutit jako retard (tančit). (09.02.2009)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)

Zpočátku jsem nevěřila vlastním očím, na jaký že nechutný kýč to vlastně koukám - vcelku pěkné, většinou notoricky známé hity, předělané do moderní podoby a nastrčené do těch nejabsurdnějších scén (nejvíc mě dostal kus Smells Like Teen Spirit, zpívaný úchyláky, kteří se chtějí v Moulin Rouge "pobavit") - avšak po chvíli mě napadlo, že je to vlastně docela originální a koneckonců i celkem sympatické - a právě tu originalitu nemohu neocenit, jelikož jsem na originální věci dosti vysazená. Naproti tomu románek dvou hlavních postav mě nechával docela v klidu - chlapec mi byl snad až trochu nepříjemný. No celkově bych řekla, že za to, že jsem se asi téměř celou dobu nenudila a za zmiňovanou sympatickou originalitu, bych ty ušmudlané 4* mohla dát - ruka mi z toho snad neupadne...(doufám) (10.01.2007)

Jsou filmy, na které nikdy nezapomenete. Pak jsou takové, které se vypaří z hlavy po pár minutách. Na některé byste radši zapomněli, nebo je snad ani neviděli. A to je přesně tento případ... Dvě hvězdičky, ale s odřenýma ušima (hodně nadhodnocuji). Film, který mi absolutně nesedl, čímž však nezpochybňuji jeho určité kvality. (29.10.2022)