Šťastný Lazzaro

Šťastný Lazzaro je klenot mezi současnými filmy – zcela se vymykající, pohybující se v magickém spletenci událostí, které si zachovají své tajemství … protože tajemství je tajemstvím právě proto, že v sobě obsahuje něco nevyřčeného. Šťastný Lazzaro je film o lásce, tichu, opravdovosti, odevzdání a přátelství ... o slibech, které pro někoho mohou být jen plácnutím do vody a pro druhého závazkem do konce života. V příběhu se prolínají dva světy, dvě epochy, do kterých vnáší právě Lazzaro pocit bezčasí, neuplývání času, přesahující zákonitosti chodu světa. Lazzaro je postavou silně vyčnívající a výjimečnou v celém příběhu – na svět se dívá s neustále do široka otevřenýma očima a s čistým srdcem. Jako jediná z postav si uchovává dar vnitřní svobody – ať je kdekoli a s kýmkoli, je vždy svobodný. Ve skutečnosti se nenechává nikým a ničím zotročit či využít. Na rozdíl od rolníků nepotřebuje onu vnější svobodu dostat, protože svobodný je – vždy svou svobodou disponoval. Zatímco rolníci „osvobození“ z chapadel markýzy De Luny skončí kvůli nucenému přesunu do města na okraji společnosti, Lazzaro zůstává i tam sobě věrný, svobodný. Právě zde vidím jako podstatná slova markýzy De Luny, která prohlásila: „Když dáš lidem svobodu, uvědomí si své zotročení.“ Ne náhodou právě ve chvíli, kdy přilétá do Inviolaty policejní vrtulník, který je předznamenáním civilizace a jakýmsi mostem mezi první a druhou částí děje, se ocitá Lazzaro mimo Inviolatu, tudíž mu nemůže být svoboda dána a nemůže být propuštěn ze služeb markýzy. I přesto, že si film nijak okatě neklade ambice šířit Ježíšovo poselství, je jím prostoupen. Pomineme-li odkaz na legendu o Františkovi z Assisi, o mučednictví a lásce ke Kristu se mluví hned na počátku filmu při zmínce o svaté Agátě, která byla pro svou lásku ke Kristu, kterou upřednostnila před láskou pozemskou, umučena uříznutím obou ňader... A co by to bylo za Lazara, kdyby ani ve filmu nevstal z mrtvých? Odkaz na evangelia lze najít třeba i v příběhu lazara (Lazzaro) a boháče (markýza), který zároveň podpírá motiv třídní nerovnosti, které je věnována značná část filmu. Antonie pak v městském prostředí rozpoznává jako první Lazzara a pokleká před ním, jako kdyby věděla o jeho mučednické smrti a stává se tak jeho ochránkyní a průvodkyní ve městě jako blahoslavená Antonia Mesina, patronka mučedníků. Celý příběh završuje kritika církve ve scéně, kdy i kostel přestává být svatostánkem - místem pro všechny, kde je možno rozprávět s Bohem … Tento obraz se pomalu propojuje v závěrečné scéně, která nás pak nevyhnutelně nutí k otázce, proč musí být stále někdo obětován? Vždyť právě Ježíš nám ukázal svou mučednickou smrtí na kříži, že již nikdo obětován být nemusí. Něco jsme nepochopili? (27.04.2019)

Osobně se neztotožňuji s názvem šťastný Lazzaro, spíše by to měl být Krajně podezřelí Lazzaro s asexuálním projevem, který zapůsobí snad jen na zhýčkaného gaye. Nicméně nelze než kvitovat myšlenku, že kdesi v západní civilizaci existuje ostrůvek pevniny, jehož obyvatelé mohou žít v nevolnictví a současně to považovat za zcela normální. 48 % (27.01.2020)

Mysteriózní prvky! Ono by to jinak nešlo takhle udělat. První polovina se životem v horách je DOKONALÁ. I ta postava zmetka rozmazleného markýze je nakonec ryze pozitivní! Proti tomu, co přijde v druhé půlce, ta už zdaleka tak působivá a pěkná není. Od cukrárny se dá tušit, jak to dopadne. Tyhle trochu střelené filmy co mají pevný a kvalitní základ, mám ale rád, podobný film je i Borgman. (13.07.2020)

Niečím je ten film veľmi zvláštny. Pôsobí ako niečo, čo by som za normálnych okolností nemal rád. Hlúpe postavy obývajúce bezútešný svet. Ale hlavný mladík Lazzaro má v sebe niečo uhrančivé, čo to jeho putovanie robí zaujímavejším. Sergi López pre mňa rovnako funkčná postava. Inak je to pekné a pomaly plynúce. Hrá sa to síce na nejaké veľké umenie ale vravím je tam akási inakosť, ktorá mi v tomto prípade učarovala. Nie natoľko aby som to vychvaľoval do neba ale určite natoľko, že ak to niekto v budúcnosti spomenie poviem - páčilo sa mi to. Či už sa vilo na vlkov, putovalo veternou pustinou alebo podvádzalo o prežitie. (18.03.2019)

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%] (23.03.2024)