Kafarnaum

Smutný film, který se těžko sleduje, těžko přijímá a těžko se i hodnotí. Trpící a umírající děti v rozvojové zemi. Původně jsem měl vyšší hodnocení, protože souzním s myšlenkou chlapce, který žaluje své rodiče za to, že mu dali život. Zastávám názor, že odpovědnost za dítě a jeho utrpení nese primárně rodič, na druhou stranu jsem si pak uvědomil, že tahle linka v té vší realističnosti není úplně přirozená. Snímek zobrazuje trpící děti v obrovské míře, ale bez hlubšího ponoru do tématu mě nechává emočně chladným. 65 % (26.10.2021)

Otevřený pohled na libanonské slumy a jejich obyvatele v tomto případě se primárně zaměřující na jednu místní a poměry bohužel standardní rodinu. Těžká a bohužel zbytečně zdlouhavá podívaná, která dokáže tématem zaujmout ale jako plnohodnotný film, úplně nefunguje a vznikla tam pouze standardní kritika. (22.04.2024)

Je mi z toho filmu smutno. Ne kvůli jeho obsahu, který jde do takové krajnosti, že pozbývá přesvědčivosti, ale kvůli tomu, nač Nadine Labaki mrhá svým talentem. Předkládá úmorné dvě hodiny záběrů smutných (často plačících) tváří citově i jinak strádajících postav (často dětí). Jde v zásadě jen o vršení důkazních materiálů, osvětlujících, proč se dvanáctiletý Zain rozhodl zažalovat rodiče za to, že jej počali. Doufám, že nešlo o záměr, ale film pohybující se celou dobu na hraně poverty/misery porn (ve scénách podkreslených sentimentální hudbou tu hranu překračuje) vyznívá tak, že chudí lidé, jejichž motivace nejsou nijak objasněny, by si děti vůbec neměli pořizovat. Systém, reprezentovaný ve filmu justicí a policií, totiž podle všeho funguje, a spoluvina vyšší třídy není vůbec zohledněna. Závěrečná „mrtvolka“ má sice zřejmě odkazovat k Nikdo mne nemá rád, ale Truffaut dospívání v nelehkých podmínkách nezbavil veškeré radosti a nenatočil film tak strašlivě didaktický a jednostrunný, v podstatě nikam se nevyvíjející, jenom nás ubíjející bídou, osamělostí a utrpením a dalšími a dalšími nešťastnými zvraty osudu. 40% (04.02.2019)

Nekompromisní pohled do života nejchudších částí Libanonu (a vlastně nejen něho). Vyčítat N. Labaki prvoplánovost v citovém vydírání kvůli tomu, že točí film o tvrdém životě malých dětí není na místě. Protože jak je to jednou o dětech, vždy je to o emocích. A když je to autentické, což v tomto případě je, je to o to silnější. Hořkosladké drama plynule přechází z problémů chlapce z početné rodiny na problémy ilegální imigrantky a i přes to, že se dvě hodiny občas opravdu zdály až moc, zvlášt v kombinaci s tíživou atmosférou snímku, nakonec (a tady přicháží SPOILER!) všechno víceméně dobře dopadne. A divák odchází alespoň trochu vyklidněn. (09.10.2019)

Poslední film Nadine Labaki už ze synopse hrozil rizikem obvyklého misery porna pro západní publikum, jehož hrany se několikrát rozhodně dotkne a to zejména ve scénách zabírající černošského bumbrlíčka potácejícího se zmateně po Bejrútu s umazanou papulou od sunaru. Co však režisérku vykupuje je její libanonská příslušnost díky které působí film po celou svoji stopáž autenticky (dle všeho byla spousta záběrů natáčena guerillově), chaos a špína ulice jsou hmatatelné a hlavně nejsme obtěžovány arogantními vizemi idylických nadějí a vykoupení, jež podobným tématům přisuzují západní tvůrci, aby se sami pozvedli na duchu. Cafarnaúm po celou dobu zůstává v Bejrůtu a pokud zobrazované problémy srovnává v rámci globalismu, nedělá to slovy, ale rozmisťováním západním popkulturních fenoménů po scéně, ať se již jedná o bezzubého bratrance Spider-Mana, plyšové mimoně v dětských postýlkách za zdmi slumu či mikimauze usmívajícího se na bezútěšnou situaci jedné ztroskotané rodiny. Nejvíce se však místo působení autorky projeví v samotném syžetu, který zásadně odporuje klasickému západnímu vnímání rodiny jako pevného kruhu, jež musí zdolávat příkoří okolí v pevném objetí. Zde je rodina ten největší nepřítel, slabošsky bránící v rozletu, ambicích a budoucnosti, nepřítel od kterého je třeba se odpojit na prvním místě. Právě problematický aspekt tradiční rodiny a jejího posledního slova v rozhodování o svých potomcích (se kterým Labaki jako žena v arabském světě nejspíše také měla zkušenosti) je zde poměrně originálním motivem, jež může v zemích prvního světa vypadat extrémně, nepatřičně, odvážně či skandálně, ale z hlediska společenského rozvoje daných zemí je třeba o něm mluvit. PS: Zain Alrafeea je dětský Robert De Niro. (25.05.2019)