Climax

[Co tě nezabije, to tě posílí – a to platí dvojnásob, pakliže ti někdo hodil něco do pití – aneb "little party never killed nobody!"] _____________ A24, sangria, hudba, tanec, drogy, LSD, paranoia, chaos, Daft Punk, sex, klaustrofobie, incest, Rolling Stones, a CLIMAX. To vše nasnímaný takřka na jeden záběr pod precizní taktovkou kamerovýho mága Benoîta Debieho v jednom z nejvíc provokativních a nejvíc extravagantních filmových milníků (nebo spíš bad tripů?) evropský kinematografie za posledních několik let – přeci jen, kolikrát za život máte tu jedinečnou příležitost vidět na velkým plátně halucinogenní taneční horror o motivu života, smrti a nesnesitelné lehkosti bytí? Intenzivnější psychedelický bad-trip vaše instinkty v kině nikdy nezažijou – tvoje mysl a tvůj mozek totiž nechápou, a ani nechcou chápat, co se vlastně děje, jakej neuvěřitelnej bizár tvoje oči sledujou, až se ti z toho všeho motá hlava. Doopravdy neopakovatelný, experimentálně opulentní a neobyčejně pohlcující audiovizuální zážitek, hotová cinefilní extáze a nefalšovaná anarchie která radikálně bourá formální konvence filmovýho řemesla. O to větší haluz je fakt, že většina zvráceností co zde uvidíte je čistá improvizace – a o to víc pak člověka fascinuje, jak se tuhle šílenost podařilo natočit. Gaspar Noé není génius ani vizionář, Gaspar Noé je magor – jen on má totiž koule na to dát závěrečný titulky na začátek stopáže, úvod doprostřed, a finále natočit komplet vzhůru nohama. Diváka pak už jen provokuje relativně nevinná otázka: jaký sadistický myšlenky se mu skrývají v tý jeho zkurvený plešatý palici? ...... aneb za málo peněz hodně muziky. Můj nejoblíbenější film při stavu zvýšenosti (prostě se zhulte a čumte na tu nádheru). Život je doopravdy pomíjivé potěšení 💙🤍❤️ [#LSDJEKÁMOŠNÉŽRÁDLO!] (03.01.2020)

Řada známých má k tomuhle dílu velmi kladný vztah, takže se jim předem omlouvám. Já jsem trpěl. Totálně prázdná kamerová exhibice, u jejíhož sledování by bez vkládaných titulků nikdo neměl ani páru, o čem má být. Ten film musel být inscenačně náročný, o tom žádná, ale to je tak všechno, co na něm lze obdivovat - pustit někomu pouze zvukovou stopu, tak vás rovnou zažaluje za újmu na zdraví, a přesně tímhle agresivním povrchním způsobem se Noe snaží docílit zdeprimování a vyčerpanosti publika i po stránce čistě obrazové. A na tom nic k obdivování zkrátka nevidím, protože jinak jsem si z toho neodnesl do života ani hovno, snad kromě toho, že Boutella má vážně luxusní proporce i pohyby a na budoucích párty si budu pít pivíčko z vlastní skleničky. Obávám se že první a zároveň i poslední snímek, co jsem od Noeho viděl... (27.02.2019)

Uhrančivé taneční scény za doprovodu dunivé hudby 80. a 90. let. Pokec o sexu bez zábran, roznožky na parketu, močení, zvracení,LSD, krev, dlouhé záběry prostřídá sjetá kamera, co zapomíná, kde je nahoře a kde dole, flirtování, rudé světlo a peklo. V kinosále jsem seděl sám, pak dorazil nějaký pár, který naštěstí po půl hodině zase odešel. Nebylo nic lepšího, než si užít tenhle film samojediný, zejména když se vše zlomilo a nastoupila smršť. Děkuji všem příležitostným divákům, že do kina nedorazili. Stálo to zato. (20.11.2018)

Snad každý druhý lepší filmový kritik načrtl rychlou, více či méně skromnou paralelu mezi Boschovým obrazem Pekla z triptychu Zahrada pozemských rozkoší a druhou částí Noého snímku, tou „hororovou“. Byla by chyba, jak to činí opět každý druhý kritik, oddělovat první (než se něco zvrtne) a druhou část filmu stejně, jako nelze oddělovat části triptychu. A zde se můžeme opřít o myšlenku, která zazněla ve filmu Jeana Eustache právě o Peklu Boschově: „Opravdu mi přijde, že je to ve třetím obraze, v popisu pekla, kdy se Bosch konečně nechává unést. Nechává se unést popisem slasti, nesmyslné a kompletní. Tato slast je tak kompletní, že tu dokonce není přítomno její vědomí.“ Jestli je vztah mezi bolestnou slastí a atraktivitou děsivosti pouze vědomým protikladem, zatímco na rovině nevědomí vytouženým cílem pudu smrti, ke které za radostného pláče hrůzy ochotně kráčíme ihned poté, co nám LSD vypne sociální inhibitory, je možnost, kterou Noé exaktně nezkoumá, jen ukazuje. A to pro mě jeho klasická poloha: směs povrchnosti a snahy po hloubce. Naštěstí již víme, že protiklady nejsou vylučující se, ale do sebe kolidují, takže i nad dílem Noého nelze z takovýchto důvodů zlomit hůl, vždyť Bosch také neměl dobré vztahy s perspektivou a tím i s hloubkou pole; rovněž Noému vyčítat povrchnost by bylo jen buržoazní ulpívání na vědomé sféře filmu. (28.02.2021)

Filmy Gaspara Noého mají svůj vlastní žánr – to prostě nikde jinde neuvidíte. Climax obsahuje všechny pro Noého typické trademarky, které fanoušci tohoto šíleného inovátora dozajista ocení. Jinak jde v podstatě o komorní drogově taneční úlet, ze kterého budou nezasvěcení návštěvníci kin houfně utíkat již během první třetiny. Experimentální žánr jako takový rád nemám, ale filmové experimenty lidí jako Noé si vždy s chutí pustím. Kamera je zde využita naprosto geniálně a některé sáhodlouhé záběry jsou vskutku úžasné – ačkoliv je jasné, že je v nich schováno vícero střihů. Pokud vás zajímá, jak to asi vypadá, když je někdo na hodně špatném tripu, tak je Climax pro vás tím správným filmem. Pokud vás ale nebaví sledovat plejádu nesympatických existencí, které celý film jen tancují, chlastají, fetují a řeší sex a posléze jim všem začne hrabat z nástupu LSD – to celé navíc extrémně nekonvenčně natočené –, tak se tomu obloukem vyhněte. Ještěže nepiju sangrii... (07.07.2018)