Climax

Uhrančivé taneční scény za doprovodu dunivé hudby 80. a 90. let. Pokec o sexu bez zábran, roznožky na parketu, močení, zvracení,LSD, krev, dlouhé záběry prostřídá sjetá kamera, co zapomíná, kde je nahoře a kde dole, flirtování, rudé světlo a peklo. V kinosále jsem seděl sám, pak dorazil nějaký pár, který naštěstí po půl hodině zase odešel. Nebylo nic lepšího, než si užít tenhle film samojediný, zejména když se vše zlomilo a nastoupila smršť. Děkuji všem příležitostným divákům, že do kina nedorazili. Stálo to zato. (20.11.2018)

Climax bude pre každého presne to, čím chce, aby bol. Bezobsažná totálna magorina, celkom slušná formalistická hračka, metaforická sonda do ľudskej prirodzenosti, prípadne alegória súčasnej prepnutej spoločnosti. Obávam sa ale, že pre väčšinu to prvé. Problém, či skôr výhoda, je v tom, že každý bude mať vo svojej interpretácii Noeovho diela pravdu a myslím, že je to tak aj dobre. Na čo sú nám koniec koncov kladne verzus negatívne prijímané diela, kontroverzné sú predsa zaujímavejšie. Osobne som ale očakával od formálnej stránky viac, najmä po skúsenosti s Enter the Void, ktorá mi z hlavy nikdy nevyfučí, čo pár minút po zhliadnutí Climaxu stopercentne tvrdiť nedokážem. (07.11.2018)

[Co tě nezabije, to tě posílí – a to platí dvojnásob, pakliže ti někdo hodil něco do pití – aneb "little party never killed nobody!"] _____________ A24, sangria, hudba, tanec, drogy, LSD, paranoia, chaos, Daft Punk, sex, klaustrofobie, incest, Rolling Stones, a CLIMAX. To vše nasnímaný takřka na jeden záběr pod precizní taktovkou kamerovýho mága Benoîta Debieho v jednom z nejvíc provokativních a nejvíc extravagantních filmových milníků (nebo spíš bad tripů?) evropský kinematografie za posledních několik let – přeci jen, kolikrát za život máte tu jedinečnou příležitost vidět na velkým plátně halucinogenní taneční horror o motivu života, smrti a nesnesitelné lehkosti bytí? Intenzivnější psychedelický bad-trip vaše instinkty v kině nikdy nezažijou – tvoje mysl a tvůj mozek totiž nechápou, a ani nechcou chápat, co se vlastně děje, jakej neuvěřitelnej bizár tvoje oči sledujou, až se ti z toho všeho motá hlava. Doopravdy neopakovatelný, experimentálně opulentní a neobyčejně pohlcující audiovizuální zážitek, hotová cinefilní extáze a nefalšovaná anarchie která radikálně bourá formální konvence filmovýho řemesla. O to větší haluz je fakt, že většina zvráceností co zde uvidíte je čistá improvizace – a o to víc pak člověka fascinuje, jak se tuhle šílenost podařilo natočit. Gaspar Noé není génius ani vizionář, Gaspar Noé je magor – jen on má totiž koule na to dát závěrečný titulky na začátek stopáže, úvod doprostřed, a finále natočit komplet vzhůru nohama. Diváka pak už jen provokuje relativně nevinná otázka: jaký sadistický myšlenky se mu skrývají v tý jeho zkurvený plešatý palici? ...... aneb za málo peněz hodně muziky. Můj nejoblíbenější film při stavu zvýšenosti (prostě se zhulte a čumte na tu nádheru). Život je doopravdy pomíjivé potěšení 💙🤍❤️ [#LSDJEKÁMOŠNÉŽRÁDLO!] (03.01.2020)

Noé točí filmy, z kterých mi je pokaždý totálně blbě. Kocovina, která nemá konce ani 24 hodin po tom, co se rozjely závěrečný titulky. To, co se odehrává tady je nefalšovaný peklo, které je podobně intenzivní jako Enter The Void. Ale prostě to nejsou výjevy, které bych chtěl mít v hlavě. Prostě proč?! Každopádně z toho bude kultovka! (03.02.2019)

O nejlepší film Gaspara Noeho z mého pohledu nejde, ale o ryze uhlazené dovedení svého stylu k dokonalosti ano. Motiv ne nepodobný The Hateful Eight je natočen přesně tak, jak jsem před začátkem filmu očekával. Tedy s brzkým climaxem a o to větším dojezdem pro zúčastněné. Nicméně největší podíl na zážitku si nese kamera Benoîta Debieho, která zvláště s přibývající stopáží nepřekvapuje udivovat. (31.10.2018)