Maniak

Minisérie od Fukunagy celkem zapadla a podle mě je to škoda. Sice je to typický slowburner, kterému po pár dílech malinko dojde dech, ovšem hlavní devízou seriálu je, že nenatahuje tam, kde není třeba, několik dílů se pohybuje kolem třicetiminutové stopáže a závěrečné 3 díly jsou taková pecka, že jsem vůbec nelitoval, že jsem Maniacovi ten čas věnoval. Samozřejmě mě nalákali Emma Stone a vyhublík Jonah Hill, ale tohle není úplně seriál o hercích. Tohle je o precizním režijním provedení a následně důsledném popřemýšlení. Fanoušci popcornu zde příliš nepochodí.. (21.02.2019)

O Netflixu už asi nikdo nepochybuje, že na poli seriálů patří mezi nejlepší a umí zazářit. Tady zazářil zejména hereckým obsazením, když vedle sebe postavil Jonaha Hilla a moji oblíbenou Emmu Stone. K oběma dvěma jejich 'weirdo' role pasovala, jenže otázka zní, jestli byl správně napasován příběh a myšlenka celého seriálu. Prakticky po celou dobu sledování seriálu jsem měl problém vžít se do prostředí a děje, což se odráželo na intervalech mezi zhlédnutím jednotlivých epizod. Nesedlo mi jednak prostředí, kde byl kontrast technologie předbíhající současnost o sto let dopředu s vizuální podobou starých kompjůtrů z osmdesátek asi tak stejně 'strange' jako testující klienti a vědátoři. Dění seriálu nabízelo zajímavou myšlenku "propojení" osob, ale rozhodně si myslím, že bylo scénáristicky uchopitelnější a místo hrátek s kostýmy, proměnami postav obou hlavních hrdinů a zašifrované vědecké řeči mohlo mnohem víc rozvinout hlavní myšlenku a celkově, být přímočařejší. Na druhou stranu musím uznat, že seriál má zřejmě něco do sebe, ale mé maličkosti bylo tohle tajemství zřejmě ukryto. A to jsem trpělivě čekal na gradaci až do posledních dílů, namísto ní je však nutné ocenění poslední (nejlepší) epizody spíše jen cenou útěchy. Nehledě na to mě však zaujal výborný Jonah Hill, který sice předváděl neustále tu samou tvář, ale šlo mu to opravdu náramně. Emma Stone také nezklamala, ale na nějaké smekání kloboučkem zřejmě nebyla její postava tolik vyšinutá. Celkově ani nijak nelituji, že jsem se do sledování Maniaca vrhnul, ale rovněž seriál nesplnil má očekávání a asi mi toho nepředal tolik, kolik bych si od zajímavého sci-fi námětu mohl slibovat. Celkové hodnocení: 65% (21.01.2019)

Multi-reality brain magic shit. Future-retro kvazi osmdesátková psychoterapie skrze prášky v uzavřené bizarní minisérii, kterou lze jen stěží zaškatulkovat. Je/není to černá (ne)komedie, (ne)psychologické (ne)drama, (ne)scifi, (ne)fantasy, macourkovská (ne)parodie... Což platí i o výkonech, jsou tu přepálené komediálně stylizované stejně jako tiché dramaticky pojaté. Tvůrci si pohrávají s žánry, stylem i vizuálem ve zdánlivě neslučitelném chuťovém mišmaši à la dort Pejska a Kočičky. Jenže narozdíl od nich jim z toho, světe div se, vyšel jakžtakž koherentní funční celek. Maniac prostě nesedne každému. Co každému, většině. Ony se totiž ty přístupy nestřídají jen epizodu od epizody, ale mnohdy spíše scénu od scény. Je to svébytné natolik, až to lze po několika epizodách odstřelit jako "do sebe zahleděnou echt divnost pro überdivnost", které chybí (Gondryho?) hravost jenže... Navzdory tomu všemu se to umí dostat na samé jádro pudla; tedy až na dřeň emocí i rozpoložení postav čili se ke svému vlastnímu překvapení přistihnete, že vám vlastně nejsou až tak ukradené, jak jste si mysleli. Což není zase až tak málo. Ovšem zase ani ne až tak moc. Popravdě, kdyby se veškeré ty narativní meta skopičiny vynechaly a zůstal čistě jen základ v podobě dvou (skvěle odehraných) narušených, co si hledají cestu k sobě sama/tomu druhému, tak to mohlo mít stopáž celovečeráku a nic zásadního by neabsentovalo. Což je u seriálu (speciálně pak uzavřené minisérie) vždycky problém, když se sníží k nadbytečné vatě; jakkoli v tomto případě zábavné, nenudící a samoúčelně výstřední. (22.09.2018)

Šílenost, která je sice zajímavá na pohled, ale ve výsledku ne tak hluboká ani převratná, jak jsem očekávala. Z nějakého důvodu jsem čekala, že seriál přijde s nějakou velkou myšlenkou, ale prostě jsem se zmýlila. Už samotný pomalý rozjezd, kdy člověk ještě vůbec netuší, kam se to všechno bude vyvíjet, ve mně pomalu ale jistě budoval přesvědčení, že seriál dospěje k něčemu velkému, ale ve skutečnosti je to spíše sonda do pošramocené psychiky dvou hlavních postav (plus některých vedlejších), které se skrze společnou cestu za nápravou svého mentálního zdraví a za srovnáním se se svou minulostí postupně sbližují. Na druhou stranu, jako takový seriál také funguje, pouze mi až s velkým zpožděním došlo, že je to spíš o vztahu dvou hlavních protagonistů než o čemkoliv jiném, takže moje očekávání byla krapet zklamaná. Každopádně, jako herecký zážitek je na to radost pohledět. O Emmě Stone nebylo pochyb, ale i Jonah Hill moc překvapil. Skvělé na tom je, že skrz tuhle záležitost měli oba šanci ukázat se herecky v různých rovinách, a taky se to povedlo. V tomhle ohledu je to svým způsobem velmi hravé a barvité (bavil mě obzvlášť díl s akcí na záchranu lemura). Místy opravdu velmi zábavné, jindy divné až absurdní, a mnohdy samozřejmě niterně dramatické, jelikož si uvědomujeme, že lidská psychika má velkou moc a může být náš přítel stejně jako největší nepřítel. V rámci seriálů rozhodně nezvyklý zážitek, který sice není vysloveně mým šálkem kávy, ale jsem ráda, že jsem to viděla. Slabší 4 hvězdy. ~(3,6★)~ (25.12.2018)

Jen škoda, že je třeba se doslova protrpět prvními třemi díly. A to myslím doslova, ten první lze doporučit jen někomu, kdo hodně nenávidí sebe sama. Akorát se v nich odehrává základ, z kterého zbytek čerpá. Pak však seriál dostane spád a temně komediální nádech, jenž nepřebíjí vážnost situace, kde nemá. Rozhodně lze souhlasit, že seriál není pro každého. Mimochodem, to o té dominantní japonské kultuře v USA nevysvětlí. (22.09.2018)