Pásky z Nagana

Emoce jako kráva a takovej ten nepopsatelnej pocit, kdy se během celýho filmu usmíváte od ucha k uchu a spotřebujete karton papírovejch kapesníků. Našincům to ze zjevnejch důvodů dá mnohem víc, no a zahraniční diváci aspoň konečně pochopí, proč Češi vyslovujou hokej s velkým H. "Každej si pamatuje, kde v tý době zrovna byl." Nádhera. (02.03.2018)

Samozřejmě, že to je lepší než 95 % českých dokumentů - bylo by překvapivé, kdyby nebylo. Hudečkovi a Vansovi patří každopádně respekt. Rozhodli se dát do 73 minut celé socio-politické pozadí Nagana, což určitě vyžadovalo pořádnou akrobacii s nůžkama. Neobešlo se to bez obětí - Na začátku je prominentně představený hokejista Svoboda, aby pak o něm hodinu nepadla ani zmínka. Pozornost přeskakuje z jedné postavy na druhou a je jich hodně - většinu času jsem nevěděl, kdo je kdo, nicméně sestaveno to je natolik intuitivně, že jsem vždycky přesně chápal, kde jsem. Pro lidi, kteří cítí k Naganu jakékoliv emoce, to bude pravděpodobně maximální zážitek a pro Američany neznalé české historie vzrušující pohádka se šťastným koncem, přitom ne zvlášť patetická. 4 a 1/2 (28.02.2018)

Jakkoli je autor Čech, (jako by) byl dokument natočen spíše pro zámořské obecenstvo, jelikož se nesoustředí pouze na dění na ledě, resp. na olympiádě v Naganu v roce 1998, ale stručně shrnuje i česko(slovensko)u historii po druhé světové válce až do zmiňovaného roku, a tím zasazuje naše vítězství do širšího rámce; tedy vysvětluje náš přinejmenším pohnutý vztah s Ruskem a co toto vítězství v polistopadové době znamenalo. S tím jde ruku v ruce i celá plejáda amerických či kanadských hokejistů či hokejových odborníků, nabízejících zajímavý vhled z druhé strany. Dokument je skvěle koncipován a ačkoli ve mně jako v té době sedmiletém neprobouzí žádné osobní vzpomínky, několikrát jsem se u něj dojal k slzám... 100% (30.10.2020)

Těžko slovy definovat, proč právě Hudeček teď slízává smetanu od všech. Od diváků, kteří rok 1998 zažili v dospělém věku a hokejové výsledky v nich rostly víc jako jistá satisfakce, než jako sportovní senzace - až po nás, kteří jsme na základní škole hulákali jména, některá slyšená vůbec poprvé v životě. Dokumentů, které glorifikovaly Jágra, Haška nebo celý Turnaj století, jsem viděl spoustu a za těch dvacet let jsou pro někoho všechny přepisované dějiny nebo gumy, které pálí, už poněkud zprofanované a vousaté. Pro mě jsou ale Zárubova zlatá slova pořád stejně elektrizující, stejně jako pro něj tolik netypické mlčení, asi nejsilnější okamžik celých Pásek. Právě v kontextu známé historie, dekády dlouhé frustrace, tisíckrát viděných střel, gólů a nájezdů, ve formě více než hodinu dlouhé ódy se ty pocity vrací téměř v totožné formě. Přerušovaná (či komplet rušená) vyučování, víkendové budíky, poprvé v životě vyřvané hlasivky u sportovní události, řidiči MHD pouštějící radiové přenosy na celý autobus nebo jasný úkol naučit se zpaměti celou sestavu. Tohle a mnohem víc se mi vrací v maximální síle a neprobulet ony vrcholné okamžiky se mi vážně nepodařilo. Nejen kvůli tomu, že se mi dva dny po finále narodila ségra, tak zůstane únor toho roku navždy zacementovaný v mém životě. (17.03.2018)

Jeden z nejpropracovanějších dokumentů, co jsem za svůj život viděl. Možná dokonce i ten nejlepší. Fakticky nepřeháním. Ondřej Hudeček, do teď neznámý autor, ve spolupráci se západními kolegy za Atlantikem dokázal vytvořit dílo, které by měl vidět každý Čech. Mrzí mě, že jsem v roce 1998 nemohl na vlastní kůži zažít tu celonárodní euforii, která před dvaceti lety zachvátila celý náš stát. V zásadě každý v té době prožíval s naším národním hokejovým týmem zápas za zápasem, jako by byli oni samotní na ledě s nimi. To celonárodní semknutí zachycené v jednotlivých záběrech mi chvílemi nahánělo až slzy. Prostě se mi velmi líbilo, že se tvůrci nezaměřili jen na hokej, ale dokázali zkompilovat i momentky z životů našich občanů. Ale teď zpátky k hokeji. Pozvání bývalých hráčů, kteří poskytovali příběhy, nebo se prostě jen vyjadřovali o svých pocitech, které jim tehdy probíhávaly hlavou, jednoznačně dokument vyšvihli kvalitativně nahoru. Rád jsem si vyslechl názor i jednotlivých oponentů, s kterými se náš nároďák musel v Naganu potýkat (popravdě někteří z hráčů, zejména kanadských, mají dodnes depku, jak jsme je mohli porazit a zbavit je tak nadějí na zlato). Semifinále s dnes již legendárními nájezdy a následné finále s Rusy se muselo prostě emocionálně projevit u každého diváka tohoto snímku. Doufám, že něco v podobném duchu (a tím myslím na sportovním poli) zažiju i na vlastní život. Objektivní, výstižný, chvílemi vtipný dokument. 95 % (16.03.2018)