Toni Erdmann

Spoilery! Nevidím to, co na snímku viděli ostatní. Že se lidé rádi a často přetvařují není snad žádnou novinkou. Každý je sám sebou až v okamžiku, kdy se schová za nějakou masku. Z tříhodinové stopáže jsem měl neskutečný strach. Nicméně nesmírně pozitivní ohlasy všech mých oblíbenců mě ke zhlédnutí přinutily. Měl jsem stejný problém jako moje spolusledovatelka. Taktéž jsem měl problém udržet svoji pozornost na delší dobu. Rozhodně to nebylo tím, že jsme se na film koukali společně. Svojí nepozorností jsem vlastně ani o nic nepřišel. Příběh pojednává o totálně hnusné a neskutečně netalentované workoholičce, která se snaží prorazit. Její snaha však vyznívá dost naprázdno a tato workoholička bývá i přes svůj neatraktivní zevnějšek spíše prorážena. Nedivím se, že do snímku bylo třeba vložit dvě úchylné scénky(zákusek se smetanou a oslava nahoře i dole bez), jejichž prostřednictvím jsem udržel pozornost alespoň na chvíli, neboť něco tak divného puritánsky zaměřený člověk přeci jen nevídá a nezažívá denně. Proč byl snímek tak špatný jsem pochopil, až po nahlédnutí na režisérskou židli - ona tam celou dobu seděla cicina. Celkem mě zaskočilo, že vztah otce s dcerou napravilo až to, když si tatínek prohlédl svoji dceru nahou. Z mého pohledu je tento snímek jedním velkým a prázdným zklamáním. Mnoho povyku pro nic! (01.02.2017)

Hluboký význam, k němuž vedla proklatě dlouhá cesta. Vztah otce a dcery, jemuž tvůrci věnovali 160 minut artového času. Nebýt oslavy narozenin (a nahé Ingrid Bisu), asi by se mi dostatečně nelíbila ani jedna scéna. Začátek je divácky hodně náročný, ale navádí nás do situace, kdy se Toni objeví na večírku. V tu chvíli jsem čekal, že začne coby mentální kouč udávat rytmus všemu a všem, překope život Ines naruby, a udělá z ní nejlepší korporátní zaměstnankyni, která pak následně ovládne celý rumunský průmysl. A to se nestalo, jenomže to se dozvíte až když běží titulky. Divnější film jsem hodně dlouho neviděl. Je to naprosto autentické, citlivé, zajímavé, a taky nudné, praštěné a skandální. (01.02.2017)

Něco je asi špatně. Zatímco polovina osazenstva místního ústavu nadšeně popisuje, jak si u filmu provlhčila tkanivo, já zažil na mordě jenom hořký škleb. Stárnoucímu fiškusovi odchází blízcí.... a dochází síly, invence a čas. Logické puzení k bilancování končí upnutím se na dceru, dávno ztracenou a odcizenou bytost, které chce předat několik nevyžádaných rad ohledně smyslu existence. Nic velkého, jen prosté ,,žij a bav se, dny, utracené pro korporát, ti nikdo nevrátí". Vytrhuje sebe i ji z citové letargie, a to za pomoci absurdního humoru, který je rozhodně více absurdní, nežli směšný. Faktická absence hudebního podkresu i tempo, které rozhodně není strhující, slouží svému účelu dobře. Pokud tedy skutečně netrváte na tom že má jít o komedii, u níž se při výletě do kina vychláme celý kurník, pak by naopak šlo o selhavší dílo. Jestli však cílem tvůrců bylo, abych vytáhl tatíka ven a šli jsme krmit kachny, než bude pozdě, abych zavzpomínal, co mi bylo dáno a podumal, jak to nyní vracet, pak ano, funguje to skvěle. (08.02.2017)

Předlouhá stopáž mě dlouho odrazovala a obava to byla opodstatněná. Prostor, který dostal profesní život hlavní hrdinky, mi tady přišel neúměrný a příliš jsem nechápal, co tím chce režisérka říci. Kontrast mezi životem otce a dcery to totiž neprohlubovalo a jiný účel mě nenapadá. To samé platí pro alter ego Toniho Erdmanna. Absurdní postavička sice dokáže z počátku pobavit, ale postupem času je to pořád to samé, ačkoliv narozdíl od workoholičky Ines dokáže občas pobavit. Zkrátit to alespoň na dvě hodiny by filmu prospělo a snaha donutit diváka přemýšlet nad tím, co že je to v tom životě důležité, by určitě neutrpěla. Absolutorium zaslouží alespoň ústřední herecká dvojice, které to klapalo, ale o to větší je škoda, že střihačka nedostala volnější ruku. 60% (28.10.2018)

„Jsi ty vůbec člověk?“ Smích přes slzy. Třetí film Maren Ade je smutnou převlekovou komedií, jejíž hrdinové se nejvíce obnažují díky maskám. Jejich návyk na život o samotě a podle vlastních pravidel Winfrieda a Ines rozděluje i spojuje. Podstatnou část filmu je v záběrech vidíme samocené, ve chvílích, kdy doznívá úlevný efekt smíchu a navrací se vědomí promarněné příležitosti a nezvratného odcizení. Trapný pocit zde oproti mnohým současným americkým indie komediím a seriálům není cílem sám o sobě. Vedle smíchu vzbuzuje i soucit a vztahuje se ke klíčovému tématu ponížení a nepatřičnosti. Nepatřičnosti, kterou postavy pociťují jedna k druhé, samy k sobě i vůči světu, v němž žijí. Film nestraní jedné z postav, což se odráží i v jeho struktuře nebo v tom, jak se situace vyznívající jako vítězství Winfrieda znenadání obracejí ve prospěch Ines. Zhruba první hodinu trávíme s Winfriedem, který pak z vyprávění znenadání mizí bez příslibu, zda jej ještě uvidíme. Následující minuty pak zůstáváme po boku Ines až do Winfriedova opětovného zjevení, stejně nečekaného jako jeho odchod. Po zbytek filmu dochází ke střídání hledisek na způsob předávání štafety. Scéna začne s Ines, v jejímž životě se najednou objeví Winfried/Toni (někdy je přítomen nepřímo, prostřednictvím jeho potměšilého způsobu vztahování se ke světu – viz erotická hotelová scéna), s nímž zůstáváme i poté, co Ines ze scény odejde. Nenucenost a nepředvídatelnost, s jakou Ade kombinuje komiku s tragikou, intimní drama s výpovědí o socio-ekonomických vztazích v globalizované Evropě, přitom není výsledkem šťastných náhod a improvizace à la Dogma 95, ale precizní práce se střihem a mizanscénou, která nás s předstihem připravuje na některou z příštích scén a zároveň vytváří mylná očekávání. Také díky suverénnímu režijnímu vedení prožíváme nejistotu, údiv, smutek, radost, ponížení, odmítnutí, přijetí a katarzi zároveň s postavami, které se nám po 160 minutách nechce opustit ne proto, že by nám s nimi bylo tak dobře, ale protože s námi mají tolik společného. Mrzí mě jenom jedno - nic lepšího (stejně nepředvídatelného, vtipného a zároveň smutného) už letos pravděpodobně neuvidím. Více zde. 95% (07.10.2016)