Deväťdesiate

To si robíte srandu? Herecké výkony? Scenár? Soundtrack? Fakt ste to tam videli (počuli)? Pravdupovediac, mal som z toho rovnako negatívne pocity, ako z Kids Larryho Clarka. Pamätáte? Príšerný film o otrasných ľuďoch (pre)žijúcich v hnusných podmienkach. Poetika ošarpaných ulíc amerického predmestia 90. rokov má niečo do seba a nepochybujem o tom, že presne takto to Jonah Hill chcel natočiť a je s výsledkom spokojný. Ja nie. (23.12.2019)

Zmiešané pocity. Na jednu stranu tematicky a štýlovo zaujímavé, na druhú stranu trochu prehnané - hlavne v postave 13-ročného prcka Stevieho. To sem nemohli obsadiť aspoň o 3-4 roky staršieho chalana, u ktorého by boli všetky tieto "méty" dospievania prirodzenejšie? Lebo nič v zlom, ale Stevie mne osobne prišiel tak max na 11 rokov a celý tento príbeh okolo neho mi prišiel absolútne nedôveryhodný. Už vidím ako by sa starší chalani zahadzovali s takýmto prckom a nechali ho takto zapadnúť do svojej partie. Bullshit... Ale aspoň tá atmosféra 90tych rokov a sk8ovania stála za to! (11.04.2020)

Po současné ubíjející pásové velkovýrobě nostalgických návratů do 80. let, někdo konečně oprášil devadesátky a přinesl film i pro doposud opomíjenou generaci. Fakt, že tím člověkem bude ve svém režijním/scenáristickém/producentském debutu zrovna Jonah Hill, to bych si asi nikdy nevsadil. Doslovný název je zcela namístě, protože pro kohokoliv jiného než pro cílovou skupinu bude tento film skoro o ničem, do hloubky totiž moc nejde. V polovině devadesátek mi bylo méně než hlavní postavě a vzhledem k tomu, že v době bez internetu nějaký ten rok trvalo než se libovolný trend ze zámoří dostal do postkomunistické ČR, období největší módy v prohánění fošen mě zastihlo už celkem odrostlejšího. Když jsem byl ještě o něco víc odrostlejší (tím myslím poslední ročníky na základce), začalo se chodit chlastat do hip-hop hudebního baru pro mladistvé, kde vám alkoholický barman (který si před otevíračkou nechal pravidelně kouřit ptáka od štětky na stole přímo naproti skleněným dveřím) nalil i když jste vypadali jak z šesté třídy. Hip hop s hippie rovným přístupem byl na vrcholu popularity u mladé generace a díky němu jsem ostatně také narazil na partu starších "týpků", kteří byli v mých naivních očích dospělí cool hrdinové (bylo jim tak 17), kteří mě brali, i když jsem byl o roky mladší než oni. Pro nejistého teenagera hledajícího vzory to bylo neskutečné zadostiučinění, zvláště pokud byl zvyklý, že se jemu a jeho vrstevníkům na chodbě ve škole podkopávaly nohy od o půl roku starších retardů, právě kvůli "rozdílnému" věku. Rodiče by patrně z mých nových idolů, jointů a chlastání na dánský způsob moc odvaření nebyli, ale koho v té době zajímali, já byl v sedmém nebi jako kluk ve filmu. Sečteno a podtrženo, v tom filmu jsem se neustále zpětně viděl, i když v různých obdobích mého dospívání, takže se spokojeným úsměvem retarda a totálně zaplaven nostalgií, neschopen objektivně hodnotit, jsem tomu nasolil plný počet. Film sice má pár náznaků hlubších momentů a témat, ale klouže po povrchu a místo řešení postavy bratra raději přinese ukázkový dobový soundtrack. Primárním účelem snímku je retrospektivní vzpomínání na dospívání v konkrétní části minulosti, tedy podporování zkreslené sentimentální vzpomínky na dobu, ve které bylo "všechno skvělé". 90 % (20.01.2019)

Tak to se Jonahovi hodně povedlo! Mám velkou radost, a to zvlášť proto, že se teď nějak hodně dívám na nové/novější filmy a většina mi připadá tak špatná, až si občas kladu otázku, jestli filmaři zapomněli, jak se dělají (pořádné) filmy a nebo jestli je chyba na mém přijímači. Zvlášť obdivuhodné mi připadá, jak velmi jistě pan debutující autor ví, co ukázat, co neukázat, kde přesně střihnout, co vyslovit, co nevyslovit. Fantastickou oporu má v perfektně zvolených hercích. Sunny Suljic mi připadal skvělý už v Zabití posvátného jelena, a tady jenom potvrzuje, že to nebyla náhoda, že dokáže utáhnout i hlavní roli a že dokáže přirozeně ztvárnit i tak komplikované emoce, jaké by u některých "dospělých herců" člověk stěží pohledal. Lucas Hedges navzdory minimálnímu prostoru jede jako drak, u něj se opravdu těším, v co se vyvine v budoucnosti, protože si vybírá samé zajímavé a vyzývavé projekty, a řekla bych, že on a asi Timothée Chalamet potáhnou nastupující generaci na svých bedrech, pokud se někde něco nepokazí. U Katherine Waterston mám poprvé pocit, že do své role přesně patří a je v ní skvělá, což je super, protože v každém jiném projektu, který jsem s ní viděla, mi byla extrémně nesympatická. Kluci z "gangu" byli taky skvělí, zvlášť Na-kel Smith, ale to souvisí hlavně s tím, že jejich role byly přesně a civilně napsané. Zároveň mi přišlo super, že film se nijak neutápí v té aktuálně tak populární nostalgii po osmdesátkách a devadesátkách. Využívá dobu jako zasazení příběhu, ale nedělá z toho samoúčelnou fetiš. V tom nejvíc pomáhá hudba tím, že kombinuje rapery a Nirvanu na pozadí s atmosferickou hudbou, která to celé aktualizuje a "znadčasovává". Zkrátka a dobře, velká radost. (21.11.2019)

Je to těžké, překonat vlastní ego, ale musím - musím se Jonah Hillovi omluvit. Měl jsem ho vždycky za otravného sráče, na kterého se ve filmech pro jeho trapnost a nevtipnost skoro nedá koukat... a teď překvapeně zjišťují že on je to velice schopný scénárista a režisér. že on v té hlavě přecejen něco má. Jeho chytlavé vzpomínání na vyrůstání v devadesátkách má kupodivu slušné koule ukázat i ty ne zrovna mainstreamové aspekty reality, a přitom nezneužívá k nudnému kýči ani tu poetickou nostalgii za retro prostředím, ve kterém jsme všichni vyrůstali (byť u nás jen částečně, když tu v duších lidí pořád ještě dohnívaly zbytky komunismu). (30.03.2020)