Deväťdesiate

Když jsem poprvé zahlédla postavy a uvědomila si, že je budu muset poslouchat a dívat se na ně 90 minut, polilo mě docela horko. Nakonec ale právě tyhle podivné, lidské charaktery dělají Mid90’s tím čím jsou. Jonah Hill na to, jaké bere role, umí velice dobře vzít za režisérské řemeslo a s přehledem naservíroval stylový návrat do této éry bez větších výtek z mé strany. Sunny Suljic je kouzelný a má před sebou slibnou dráhu. Na tomto filmu je taky skvělé, že je natočen od srdce a neklade si vysoké cíle. Myslím, že dnešní generaci poslouží jako taková sonda do minulosti, i když v Česku to takhle divoké asi nebylo. :) Viděno v rámci Šary Vary. (19.07.2019)

Jonah Hill mě svým debutem dostal naprosto do kolen. Fantastická dobová atmosféra zve k návratu do našeho dětství, případně dospívání, úžasný soundtrack a především famozní práce s herci mladého věku. Sunny Suljic podává totálně přirozený výkon, ale zvládá při něm i herecky velmi těžké scény, při kterých to hlavní musí říct oči. Další velký objev je Na-kel Smith, velmi charasmatický kluk a jen jsem přemýšlel jestli se skejťáci učili hrát a nebo herci skejtit, ale ať tak nebo onak, maj ode mě za jedna. Jonah přes tenhle film zařval do celýho světa "sem tady a mám kurva talent" . Již druhý košický pětihvězdičkový filmový zážitek. BTW, Košický artfilm fest se mě začíná dostávat do srdce nejen svou filmovou dramaturgii, ale i svou atmosférou a totální pohodou, kavárničky, hospody, bary, spousty prostoru, krásný město, kino Slovan, herci a návštěvníci jedno jsou. (17.06.2019)

Fantasticky pozitivní, pohodový film. Už dlouho jsem takový neviděl a ke svému vlastnímu překvapení doufám, že Jonah Hill zase brzy něco natočí. Devadesátky nejsou žádná ustýskaná nostalgie po letech minulých, nýbrž zábavný návrat do doby, která sice možná extra zábavná nebyla, ale to si protagonisté tohoto příběhu neuvědomovali. Kromě výborného scénáře (zase Jonah Hill, držte mě) musím ocenit i skvělý výběr hudby a celkovou formu, díky níž film vypadá vážně jako autentický 30 let starý záznam. (29.05.2023)

Film má poetiku něžnou, ba křehkou, třebaže ji zpestřuje kanonáda vulgarit, tak příznačná pro teenagerskou snahu působit dospěle. Hlavní postava 13 letý chlapec se pere s osamělostí. Nikterak objevné, ale nakažlivé Devadesátky přesně vystihují náladu okamžiku, kdy se parta zdá být nejdůležitější věcí na světě a čtyřicet dolarů představuje nedostižný poklad. Kdy touha zapadnout, zavděčit se a získat si uznání zkušenějších kumpánů nese podobu obdivovaného vzestupu z úrovně „hustej na megahustej“, kdy „rodiče jsou dementi, já nechci na Harvard, ale žít“ a do flákačské romantiky zapadají znaky konkrétní doby od muziky po módu. Potíž tkví v tom, že bezstarostné jízdy vlastní pamětí produkuje každá generace a že jsou si navzájem podobné až k nevíře. Nostalgický úsměv nad věčnými projevy revolty vroubí současně strach o hrdiny. Třeba když je roztomile nejistý panic zatažen do milostných hrátek uvozených dívčím konstatováním „jsi ve věku, než se z kluků stanou kokoti“. Zdá se mi to trochu idealizované. Pokud se začínající filmař může opřít v nezávislé produkci o vlastní zkušenost, získá si diváckou důvěru snáze než lukrativní studiovou zakázkou sériového filmu bez vůně, chuti, barev a autorského rukopisu. (29.11.2020)

Po současné ubíjející pásové velkovýrobě nostalgických návratů do 80. let, někdo konečně oprášil devadesátky a přinesl film i pro doposud opomíjenou generaci. Fakt, že tím člověkem bude ve svém režijním/scenáristickém/producentském debutu zrovna Jonah Hill, to bych si asi nikdy nevsadil. Doslovný název je zcela namístě, protože pro kohokoliv jiného než pro cílovou skupinu bude tento film skoro o ničem, do hloubky totiž moc nejde. V polovině devadesátek mi bylo méně než hlavní postavě a vzhledem k tomu, že v době bez internetu nějaký ten rok trvalo než se libovolný trend ze zámoří dostal do postkomunistické ČR, období největší módy v prohánění fošen mě zastihlo už celkem odrostlejšího. Když jsem byl ještě o něco víc odrostlejší (tím myslím poslední ročníky na základce), začalo se chodit chlastat do hip-hop hudebního baru pro mladistvé, kde vám alkoholický barman (který si před otevíračkou nechal pravidelně kouřit ptáka od štětky na stole přímo naproti skleněným dveřím) nalil i když jste vypadali jak z šesté třídy. Hip hop s hippie rovným přístupem byl na vrcholu popularity u mladé generace a díky němu jsem ostatně také narazil na partu starších "týpků", kteří byli v mých naivních očích dospělí cool hrdinové (bylo jim tak 17), kteří mě brali, i když jsem byl o roky mladší než oni. Pro nejistého teenagera hledajícího vzory to bylo neskutečné zadostiučinění, zvláště pokud byl zvyklý, že se jemu a jeho vrstevníkům na chodbě ve škole podkopávaly nohy od o půl roku starších retardů, právě kvůli "rozdílnému" věku. Rodiče by patrně z mých nových idolů, jointů a chlastání na dánský způsob moc odvaření nebyli, ale koho v té době zajímali, já byl v sedmém nebi jako kluk ve filmu. Sečteno a podtrženo, v tom filmu jsem se neustále zpětně viděl, i když v různých obdobích mého dospívání, takže se spokojeným úsměvem retarda a totálně zaplaven nostalgií, neschopen objektivně hodnotit, jsem tomu nasolil plný počet. Film sice má pár náznaků hlubších momentů a témat, ale klouže po povrchu a místo řešení postavy bratra raději přinese ukázkový dobový soundtrack. Primárním účelem snímku je retrospektivní vzpomínání na dospívání v konkrétní části minulosti, tedy podporování zkreslené sentimentální vzpomínky na dobu, ve které bylo "všechno skvělé". 90 % (20.01.2019)