Deväťdesiate

(8.5/10). Musím říct, že jsem takový granát ani ve snu nečekal.. Kor od toho tlouštíka z Vlka z Wall Street a Jump Street.. Ukázal nám, že mu jde jak za režijním křeslem, tak se scénářem. Musím konstatovat, že měl Jonah taky obrovské štěstí s obsazením hlavního hrdiny.. Protože on je neskutečný.. Roztomilý úsměv a přece to hraje jak pán.. Topovka. (23.06.2020)

Režijní prvotina Jonaha Hilla, která se snaží být výpovědí určité generace a určité doby. Nám mladším a geograficky jinde narozeným zde bude chybě troška toho osobního vztahu, ale věřím tomu, že se v tom generace Američanů, kteří prožili pubertu uprostřed devadesátek, daleko více najde. Většina neznámých obličejů působí zajímavě a celkový feeling je takový až dokumentární. Zároveň ho dobře doplňuje hudební stránka filmu. Osobně mi vadila eskalace hlavního hrdiny, která mi přišla až příliš přehnaná. Celkový dojem to ale nezkazilo a tenhle feel-good film jsem si dost užil. (31.01.2019)

Po současné ubíjející pásové velkovýrobě nostalgických návratů do 80. let, někdo konečně oprášil devadesátky a přinesl film i pro doposud opomíjenou generaci. Fakt, že tím člověkem bude ve svém režijním/scenáristickém/producentském debutu zrovna Jonah Hill, to bych si asi nikdy nevsadil. Doslovný název je zcela namístě, protože pro kohokoliv jiného než pro cílovou skupinu bude tento film skoro o ničem, do hloubky totiž moc nejde. V polovině devadesátek mi bylo méně než hlavní postavě a vzhledem k tomu, že v době bez internetu nějaký ten rok trvalo než se libovolný trend ze zámoří dostal do postkomunistické ČR, období největší módy v prohánění fošen mě zastihlo už celkem odrostlejšího. Když jsem byl ještě o něco víc odrostlejší (tím myslím poslední ročníky na základce), začalo se chodit chlastat do hip-hop hudebního baru pro mladistvé, kde vám alkoholický barman (který si před otevíračkou nechal pravidelně kouřit ptáka od štětky na stole přímo naproti skleněným dveřím) nalil i když jste vypadali jak z šesté třídy. Hip hop s hippie rovným přístupem byl na vrcholu popularity u mladé generace a díky němu jsem ostatně také narazil na partu starších "týpků", kteří byli v mých naivních očích dospělí cool hrdinové (bylo jim tak 17), kteří mě brali, i když jsem byl o roky mladší než oni. Pro nejistého teenagera hledajícího vzory to bylo neskutečné zadostiučinění, zvláště pokud byl zvyklý, že se jemu a jeho vrstevníkům na chodbě ve škole podkopávaly nohy od o půl roku starších retardů, právě kvůli "rozdílnému" věku. Rodiče by patrně z mých nových idolů, jointů a chlastání na dánský způsob moc odvaření nebyli, ale koho v té době zajímali, já byl v sedmém nebi jako kluk ve filmu. Sečteno a podtrženo, v tom filmu jsem se neustále zpětně viděl, i když v různých obdobích mého dospívání, takže se spokojeným úsměvem retarda a totálně zaplaven nostalgií, neschopen objektivně hodnotit, jsem tomu nasolil plný počet. Film sice má pár náznaků hlubších momentů a témat, ale klouže po povrchu a místo řešení postavy bratra raději přinese ukázkový dobový soundtrack. Primárním účelem snímku je retrospektivní vzpomínání na dospívání v konkrétní části minulosti, tedy podporování zkreslené sentimentální vzpomínky na dobu, ve které bylo "všechno skvělé". 90 % (20.01.2019)

US kmeny 90's - díl skateboardová subkultura. Celovečerní americký nezávislý návrat do devadesátek, tak autentický, že tomu bylo přizpůsobeno vše, téma, kostýmy, hudba, všechny ty propriety oné doby, mizanscéna, dokonce i formát obrazu. Zaostřením na skateboardovou komunitu to trochu připomíná Legendy z Dogtownu, důrazem na pouliční kulturu i sociální aspekt zase třeba rané filmy Spikea Leeho, ale jednoznačně nejvíce z toho čni opravdu skvěle provedený pokus popsat ten složitý přechod mezi dětstvím a dospělostí, složité období pre/puberty, formování osobnosti i hledání si svého místa ve společnosti, i přes (autenticky) vulgární jazykový projev film citlivý a empatický... Opravdu povedený režisérský celovečerní debut Jonah Hilla...kdo by to do něj byl řekl... Fuckshit (22.01.2019)

Tady stojí že co se týče žánru jedná se o drama/komedii. Komedie to prosím vás není. V Pátku 13. se člověk taky usměje, když nějakému trdlu skončí mačeta zaseknutá v hlavě a rozhodně bych jej neoznačil za horor/komedii. Omlouvám se, ale musel jsem se k tomuhle vyjádřit, protože pak Devadesátky spadnou žebříčkově do komedií a tam rozhodně nepatří. Takže jednoznačně drama. Mladý Steve neví kam patří, vždy tak nějak kouká po starších a když se mu nedostane uznání u staršího bráchy vyrazí přímo do ulic. Samozřejmě má to štěstí že se zkamarádí s jednou tuze odrzlou partičkou stejkáťů a divák tak nějak tuší že to nemusí dopadnout happy endem, protože Steve skotačí na pěkně šikmém prkýnku. Nejsem a nebyl jsem nikdy stejťák, nicméně Jonah Hill prokázal tolik režisérského umu a za pomoci parádního soundrtacku, snadno zapamatovatelných a jasných charakterů dodal snímek, který u mě vystřelil pocitově dosti vysoko. Hrozně bych si přál mít jako bráchu Raye, ale Fuckshit skvěle topil pod kotlem. 75% (21.10.2019)