V pasti

A zase mně jednou tvůrci dostali. Né však kvalitou jak by se mohlo zdát. Ačkoliv mám postapo filmy ve velké oblibě, tady jsem chvilkami zíval a pokukoval po display přehrávače. Měl jsem totiž pocit, že sleduji něco co jsem už viděl. Bylo to v loňském roce a tehdy jsem byl nadšen. Film byl prakticky navlas stejný jen se jmenoval A Quiet Place. A jelikož Tiché místo i tento snímek vznikly v roce 2018, nevím kdo koho vlastně vykradl. Každopádně Tiché místo jsem viděl jako první, tak Bird Box je halt v nevýhodě. Navlas stejné vlastně snímky nejsou. V tichém místu jde spíše o sluch resp. o zvuky které vydáváte. Stačí sebemenší kravál a žlababa si vás nepěkně podá. Tady je to pro změnu zrak. Kravál si dělejte třeba mlácením do hrnců, ale žlababě se nemíte podívat do očí. Také si vás pak nepěkně podá způsobem velmi originálním. Takže teď už zbývá jen natočit na závěr emzácké trilogie sci-fi /drama/ horor kde se nebude smět čichat (nebo smrdět) - vyberte si. A pokud se někdo popere s tématem, že se nesmíte emzáků dotýkat, pak nás čeká možná i čtvrtý díl této ,,smyslové série''. Na jednu stranu musím uznat celkově genialitu scénáře, kdy si díky ní tvůrci vystačili s minimem prostředků... Nečekejte žádná na pécéčkách digitálně renderovaná hořící města, padající mrakodrapy, kolony vyrabovaných aut na dálnicích vedoucích z velkých metropolí... Tady stačilo pár baráků, les, tři kanáři a několik šátků na oči, jo a ještě balík starých novin. To je celé! Vysavač listí s přepínačem na ofuk měl rejža určitě doma v garáži, stejně tak člun. Zprvu mne film zaujal, ale pak to začala být nuda. A to zhruba od řeky až do konce... No konce... Divák si na konci říká a co to jako bylo??? Takže za mně je to za ty tři promoklý kanáry a to jim pár pírek tedy sakra chybělo ! * * * (04.01.2019)

Jedna z nejlepších režií Susanne Bier, která ustála nebezpečí filmu, v němž určitě dřímá kus hypersenzitivního kýče. Jenže, lidi, Sandra je skvělá a Trevante Rhodes zase ukazuje, že jeho zvláštní křehkost je stejně ohromující jako jeho muskulatura. Scenárista Erik Heisserer je snaživec a hodlá se specializovat na female alien encounters... což o to, struktura dvou střídavých rovin vyprávění funguje moc dobře, Bird Box má fajn rytmus a nevleče se, navíc se vyhne absurdní gradaci, jež poškodila podobně laděné Tiché místo. Trochu zamrzí, že samotná pointa vyzní malinko do ztracena a hlavní postava přes snahu problematizovat její vztah k nechtěnému mateřství nikdy tak úplně nejde do hloubky. Ale brblání stranou, velmi solidní žánrová práce na všech postech, i proto, že tvůrci nakonec sebrali odvahu a zlo vůbec neukážou. Kéž by si z nich vzali příklad hollywoodští kolegové. Jeden z nejlepších Netflix originals a důstojný reparát za ultimátní zlo v podobě Shyamalanova Stalo se. (18.01.2019)

Netflix, kvalitní režisér, námět a herci. To už je pro rok 2018 nejspíš synonymum. Snad se jim to povede udržet i v nadcházejících letech, protože Bird Box je hodně slušné apokalyptické drama, které bych si dokázal představit klidně i jako seriál. Do toho Sandra Bullock se tu opět ukázala v tom nejlepším možném světle, za což jsem hrozně rád. I když na ní plno lidí neslyší, tak si respekt rozhodně zaslouží. Stejně tak, jako i samotný příběh tohoto filmu, který mě napínal jak upnutej pásek od kalhot. Nicméně, jelikož jsem na jednom teambuildingu zažil pochod lesem se zavázanýma očima, tak zhruba vím, jak náročné to je a tady si chodili po lese jako nic. Pravda, že námět je trošku naivní, ale pod taktovkou skvělé Susanne Bier naprosto skvěle funguje a pozornost si rozhodně zaslouží. (31.12.2018)

Podobně koncipovaná atmosferická group survival jako například A Quiet Place, či o trochu pompéznější, hlučnější World War Z. Pro všechny jmenované platí indikace faktoru světové apokalypsy a z počátku neschopnost lokalizovat proč, potažmo jak se bránit. Bird Box narozdíl od souputníků nejde cestou okázalých killů, ani masivních záběrů na tuny mrtvol. Rozehrává zajímavou partii mezi skupinkou lidí, vedenou názorově z počátku mírně kontroverzní mámou Sanrou Bullock a neviditelným zlem. Film, který překvapivě není o tom venku a jako hlavní marker tohoto faktu je ten, že se velmi pomalu a těžko dozvídáme co se tam venku vlastně děje. Namísto toho rozehrává Sussane Bier vcelku sofistikovanou a zábavnou hru o tom, že naprosto klíčová indicie k vítězství je rodinná soudržnost, sny a vůle jít dál ať se děje cokoli. To vše nepatetickou, lehkou a snad i "zábavnou" formou, která vyloženě nebije do očí. Neřešil bych experty kteří budou hořekovat nad tím, že nedostali potřebné vysvětlení. Je ho tam přehršel, lze brát každou chvíli. Jen je potřeba pozorně sledovat, protože občas platí to, že největší nebezpečí nemusí být na první pohled vůbec videt. (17.02.2019)

Odolávat těm ufonským invazím je čím dal tím těžší. Jednou abyste si qůli přežití vyřízli jazyk, teď radši vypíchli oči, tudíž počítám, že příště nebude moct chcípající lidstvo ty mimouše ani cítit, nebo si bude muset vrážet hřebíky do uší. V podstatě další parazitismus na praotci Wyndhamovi, v němž místo žahavé flóry či bystrosluchých predátorů tentokrát řádí kosmický psychovítr, nicméně jako pohyblivé obrázky je to vcelku hezky zdramatizované, atmosférické, mile to odsejpá, slušně nabalzamovaná předdůchodová Sandra má pořád krabici na ptáky a bez zardění ojíždí gerontofilní negry, kterým by z fleku mohla dělat čokomámu. Čili poměrně vkusné gestapo a zábavná hra na slepou bábu, které bych hlavně vytknul zase to močopudné ždímání emocí na tlpících loztomiloškých dětiškách. Takže bych příště prosil konečně nějaké mimořádně slizké, ohyzdné, nesympatické, otylé fuckany, a nejlépe na konci brutálně zkontumovat! (22.12.2018)