Mandy: Kult pomsty

Dej se odehrava na severozapade USA v roce 1983.Je to krvave a divaka to emocne spali.Klasicky thriller o pomste je vice nez jen jednotlive zastavky a moralni volby.T Ustupuje po pozadí stylu. ato demonicka fantazie ma trpelivost a reziser ma hermeticke a okultni znalosti.Fanousci hororu dokazi v kine trpelive cekat na sve motorovky klidne hodinu.Zde prijdou az za hodinu a ctyricet minut,ale stoji to za to. Souboj s dvemi motorovymi pilami! Film bude asi pro milovníky artu moc brakové univerzum, pro milovníky žánrovek moc artistní. Je těžké popisovat, co režisér Cosmatos před diváky vrhá na plátno. Směs Davida Lynche a Texaského masakru motorovou pilou? To je jen letmý náznak, neboť Cosmatos skáče mezi různými, často protichůdnými klišé ze vteřiny na vteřinu a přitom i ty nejvíce "gore", akční či nechutné scény točí jako hutné vize patřící spíše do krajiny artové kinematografie. Píše se sice rok 1983, ale brzy divák získá pocit, že se tento film odehrává spíše na Jupiteru či Saturnu. To jsou oblíbené planety hlavních hrdinů Reda a Mandy. Když se Mandy cosi - a opravdu se tu nyní neobjeví pokus popsat co, neboť slova na to nestačí - stane, promění se Red v možná nevyšinutější monstrum, jaké kdy Nicolas Cage hrál. Poslední soundtrack předčasně zesnulého islandského skladatele Jóhanna Jóhannssona takřka nepřetržitě pulzuje, převaluje se jako sonická láva, jako hutná zvuková plocha, která hrozí diváky rozdrtit. Jenže do toho Red v jedné chvilce bolestínsky fňuká: "To bylo moje oblíbený tričko." A utápí se v sebelítosti, co motorkáři provedli s jeho milou a proč mu jeden z bizarních protivníků roztrhl tričko. Tentýž hrdina však o chvilku později pachateli neodpustitelného zločinu na jeho triku utrhne hlavu. Cage je jako slepenec všech postav, které se kdy objevily v akčních hororech. Je monstrem i obětí, chcípákem i největším macho chlapákem v okolních lesích. Režisér Cosmatos dobře ví, jak krkolomnou kariéru herec zažil, pracuje s tím a nechává ho přehánět vše, co dělá, do absurdních rozměrů. Avšak Redovy nálady se mění náhle, jako na psychedelickém tripu. (18.01.2019)

Zdar tak leda Jóhannssonovi. Upřímně nevím, jak se k této kolosální ptákovině přimotal. Panos je blázen a Nicolas fakt ztratil poslední zbytky zdravého úsudku. Je to vtipné kde to vtipné být nemá, je to dlouhé, a hlavně je to nudné! Snaha o umělecký vizuál nasbírala pár kladných bodů a pár jich obstaral vpravdě geniální skladatel. Zbytek je hromadou promarněných šancí. Jak se pak má člověk mít filmově?! Woo. (06.07.2018)

Úděsná póza zahleděná do sebe, při které má divák chvílemi obtíže najít samotný děj. Brutálně přepálená stopáž sloužící pouze k onanii s barevnými filtry a jakémusi pokusu o kůl retro art, až člověk chvílemi proklíná tvůrce Stranger Things, že svým dětským seriálem motivovali každého druhého diletanta k jejich neoriginálnímu kopírování. Nic tak bolestivě nudného jsem dlouho neviděl, scény, dialogy a samotný způsob vyjadřování postav jsou šité na míru pro insomniaky a chvílemi jsem měl podezření, že znudit diváka do spánku byl hlavní záměr filmu. Ta strašně skromná akce, která přijde na řadu po polovině filmu (tu první s klidným svědomím přeskočte, vůbec nic se v ní nestane), je tak stupidní, že jen dokresluje tu prázdnotu, ve které se film od první minuty plácá. Vážně podaný souboj motorových pil by mě dostal do varu možná tak v patnácti, dnes se tomu nuceně zasměju, zvláště když je to natočený tak šíleně špatně. Mandy je dvouhodinové ASMR video bez pěkné youtuberky, což je jediná definice hororu, kterou splňuje. Film rozhodně není ani vzdáleně podobný projektu Grindhouse, který je zde nepochopitelně zmiňován, takže se nenechte zlákat takto mylným očekáváním. 20 % (16.09.2018)

Jednoduchá revenge story pojatá jako halucinogenní psycho jízda, která pravděpodobně nemá obdoby. Snímek jak z jiného světa, s atmosférou tak pekelnou a zdrcující, že se o ní většině filmů (obzvlášť přiznaným hororům) ani nesní. A v němž psychotický Cage (se sekyrou, pro níž by každý viking vyhlásil válku všem severským bohům) je vlastně tím nejnormálnějším prvkem... Neskutečná věc, která i přes své ultra pomalé tempo nepřestává fascinovat famózní vizuální stránkou a hlavně velmi sebevědomou a suverénní realizací své jedinečné vize. Možná nikdy jsem neviděl film, jenž by v mých očích tak mistrně a okázale lavíroval na hraně geniálního umění a naprostého grindhouse braku. Panos Cosmatos musí sjíždět asi hodně slušný matro, protože tohle je největší mindfuck za dlouhou dobu. A taky velké díky za stylové cameo pro pozapomenutého klasika Billa Dukea (Komando, Predátor). 80 % (16.09.2018)

Těžkotonážní úlet. Vy všichni co v tom hledáte smysl a podstatu vesmíru, tak jí nehledejte, protože nemůžete hledat něco co nenajdete. Ono tady ani v podstatě není co hledat celé je to triviální storka o jedné pomstě, která by se klidně vešla na plochu patnáctiminutového kraťasu a zde je roztažena do podoby dvouhodinového filmu, ale i tak je to nářez. Dovolil bych si oponovat těm, kteří tu píší, že v první půlce se nic neděje. Ono se tam děje docela dost, ale ve střízlivém stavu si to člověk neužije. Každopádně ty hrátky s kamerou a barvičkami mě fakt dostaly. Byť to má rozpočet nula nula hovno, tak vizuální složka v pohodě přebije lecjaký blockbuster za půl miliardy a vrcholně nasranej Cage v druhý půlce klestící si nekompromisní krvavou pomstu přes těla hipických motorkářů, jejichž vůdce jako by vypadl svým ztvárněním z oka Charlesi Mansonovi je tak drsný a přímočarý nářez, že jsem na to čuměl s otevřenou hubou. Takže jaký pak art tak se to jen tváří. Osobně zastávám názor, že ujetých halucinogenních filmů s nezbytnou porcí brutálního násilí není nikdy dost.85% (07.10.2018)