Doktor Mabuse, dobrodruh I.

I přes ohromnou délku a „němost“ je Langův film snadno stravitelný i pro současného diváka. Příběh má poměrně jednoduchou základní zápletku – šílený zločinec doktor Mabuse touží jen po vlastní moci. Neváhá jít přes mrtvoly, loupí, lže Proti němu stojí inteligentní inspektor Wenk. Snaží se Mabusovi zabránit v páchání zla. Jedna z věcí, která Langovu dílu brání být brakem, pouťovou zábavou, laciným thrillerem, je rafinovanost, s jakou ústřední dvojice bojuje za svou pravdu. Dobro a zlo. Holmes a Moriarty. Po celou dobu sledování jsem pořád myslel na tuto slavnou Doylovu dvojici. „Laciné“ prostředí detektivky, podané racionálně, inteligentně. Komplikovaná struktura v níž každá postava má svých „15 minut slávy“ tu nepůsobí nijak nepochopitelně. A že tu těch vedlejších postav pár je – hraběnka, její manžel, mladý milionářti všichni i jiní tu dostanou dostatečný prostor na to, aby mohli být hlavní postavou vlastního filmu. A přesto působí vše tak jednoduše, logicky. Za zmínku stojí i jakási rezonance německého expresionismu, která se tu neprojevuje ani tak kulisami, ale spíš mimikou, gesty, a sem tam nějakým tím líčením (Janusův feťácký posluhovač). První setkání Fritéze Langa s Mabusem je film nadčasový, učit by se z něj dnes mohli všichni, všechno. (04.12.2005)

"Dr. Mabuse, der Spieler - Ein Bild der Zeit" / "Dr. Mabuse, Inferno des Verbrechens" dvě části o šesti aktech, dvě části co do délky obrovitéhu "mafiánského" opusu. Který mě však i přes skvělé filmové momenty nedokáže plně oslovit. Vyjma skvělého začátku a závěrečné přestřelky se v drtivé většině odehrává pouze v detektivkových interiérech. Scénář působí, jakoby se chtěl držet literární propracovanosti příběhu a jednotlivých postav, ale jejich tíhu prostě nemůže unést. Zvláště, sledujete-li oba díly najednou (což není nutně podmínka ani záměr), i náznak menší akce působí trochu jako vysvobození, hlavně ve druhé půli. Možná i díky Langově velmi názorné, nicméně někdy až příliš polopatické režii. Přesto, jednoznačné doporučení, Dr. Mabuse je skvělý padouch mnoha tváří a scény, ve kterých využívá své hypnotické schopnosti, rozhodně stojí za to. (13.12.2007)

Odmyslím-li si anglické mezititulky (měly být německé!) a nepříliš zajímavou hudbu, zůstává expresionistické obrazové jádro, kterému nechybí vnitřní ani vnější napětí, do kterých se toto jádro rozpadá. Přitom jsem pociťoval jako škodu, že Lang narouboval svoji představu zla na tehdy už silně rozvinuté psychoanalytické učení (v této době Sigmund Freud publikoval svá nejdůležitější díla). Proč právě takové "faux pas", těžko říct? "Happyend" typu: "kdo s čím zachází, tím také schází", je možná milý, ale nepříliš přesvědčivý. Ale tak jako tak, zapadá "Mabuse, hráč" velmi dobře do velkého mabusovského cyklu, který patří k mezníkům (nejen němé) filmografie. (16.02.2014)

Tenhle film se jednoznačně vyznačuje zajímavou atmosférou, nádhernými, někdy až neskutečně temnými obrazy a příběhem, za který by se nemuselo stydět žádné moderní špionážní drama. Fritz Land už v této době dokázal, jak velkým je filmařem a že je předpoklad, že se od něj ještě dalších zajímavých kusů můžeme dočkat. A to se nakonec také splnilo. Co je na filmu někdy možná těžko snesitelné, to jsou až příliš teatrální výstupy, hlavně v závěru je Mabuse až příliš divadelní. K němému filmu to patří a jeho šílenství je tak okázale podtrhnuto. Fritz Lang ale některými obrazy skutečně ukazuje svou filmovou sílu. "M" je ale "M". (15.02.2014)

Mám rád němé filmy, mám rád Langovy němé filmy, ale zatímco Metropolis bylo geniální, Špióni zábavní a Nibelungové alespoň výpravní, tak Mabuse byl pouze dlouhý. Zkrátka mu chyběla velkolepost a zajímavý děj Langových ostatních opusů a já se po celé čtyři hodiny nudil. Pár zajímavých scén by se sice našlo, ale i ty byly děsně dlouhé, takže jsem nevydržel s pozorností. Vypíchnul bych asi tu scénu v divadle, kde si Mabuse v přestrojení pohrává telepaticky se svým protivníkem Wenkem. Bohužel pro mě byl tento snímek velkým zklamáním. (20.07.2012)