Muž jménem La Rocca

Je to ten typ filmu, který sledujete s úctou i zvědavostí, ale i jistým odstupem. Jako když vstoupíte do pyramidy a nakukujete do sarkofágu a bojíte se, že uvidíte mumii a nebudete kvůli ní večeřet. Podobný pocit jsem měla, když jsem si odtrpěla scénu vyhrabávání bomb. Myslím, že už to znova vidět nechci, i když krev se v černobílé snáší líp. (05.04.2018)

Muž jménem la Rocca, aneb jak by asi váš život vypadal, kdybyste byli špičkový pistolník a měli za kamaráda věčnýho potížištu s krásnou sestrou.. geniální scéna, kdy Michel Constantin prochází za zvuku milesdavisovsky znějící trubky jako americký gangster se suitou svých bouchačů uličkou francouzského města (v celým filmu nepoznáte, jestli se jedná o Paříž, Marseille.. prostě kdesi ve Francii) a zastavuje se v každým kšeftu pro výpalný.. jinak je film spíš než plynulým příběhem, sledem událostí v životě chlapíků na hraně zákona.. od odklízení mrtvoly, provozu nelegální herny, přestřelky, pobytu ve vězení.. a nevyhnutelně tragického konce.. k tomu přičtěte spoustu macho póz, gest a řečí, ale všechno to drží pohromadě a má svoji atmosféru.. Belmondo je tu až legračně mladý a nebál bych se říct anorektický, zato ale pekelně rychle střílí.. vidět film v tehdejší době, určitě bych chtěl být jako la Rocca.. (10.05.2007)

Hlavně ze začátku to na mě působilo jako nějaká poloamatérská záležitost- chlap střelenej do čela a neukápla přitom ani kapka krve, mrtvola div nevyskočila z kufru auta, jak sebou mlela, ta mrtvá holka na konci jakbysmet, ale nakonec to mělo něco do sebe, byť jsem si při tom v duchu přehrával Zvíře a říkal si, jakej kus cesty urazil JPB mezi La Roccou a Brunem Ferrarim. Učení holt dělá mistra. Bez La Roccy by nejspíš žádnej Bruno nikdy nebyl. (15.04.2023)

Je to sice levná produkce, ale Beckerova verze Giovanniho knihy je daleko sevřenější než pozdější autorova. Nedostatek peněz totiž donutil tvůrce soustředit se na vztah obou mužů, zatímco Giovanni má ve Smůle velký rozpočet, více hvězd, ale těká od jedné věci ke druhé a výsledkem je rozplizlost. A i Belmondo je lepší v této verzi, než v té pozdější. Někdy méně znamená více. (16.05.2011)

Un nommé La Rocca. O 11 rokov neskôr si autor predlohy Giovanni nespokojný s Beckerovým poňatím filmu natočil vlastnú verziu s názvom La Scoumoune. Ja som ako prvú videl verziu z roku 1972 a túto pôvodnú zhliadol až dodatočne. A musím povedať, že sa mi páčili obidve zhruba rovnako. Príbeh je až na záver vcelku podobný. Hlavnú postavu dokonca v oboch snímkoch stvárnil Belmondo. Tu bol však len na počiatku kariéry, ešte "nepoznačený" svojimi neskoršími komediálnymi úlohami. Asi prvýkrát čo som ho vo filme videl plakať. A pôsobil pritom dosť presvedčivo. Takže pre tých, ktorí ho poznajú najmä vďaka slávnejším komédiam tu môže vyzerať až netradične vážne. Asi najviac sa však oba filmy odlišujú hudbou. Chytľavý podmaz François de Roubaix-a, ktorý doprevádzal neskoršiu verziu tu nahrádza ticho dávajúce príležitosť vyniknúť jednotlivým záberom. Čiernobiely formát nevadil, možno práve naopak, správne dotváral pochmúrnu atmosféru kriminálu a napäté vykopávanie mín na pobreží. Zaujímavý počin... (10.01.2021)