The End of the F***ing World

Tak tohle jsem rozhodně nečekala. Tak dobře se rozvíjející příběh, spletitá a bláznivá cesta dvou mladých lidí. Něco takového jsem ještě neviděla. Je to super, novodobé, neotřepané, neokoukané, originální. Alyssa je typická bad girl, která má problém se světem, je náladová, protivná, ale ve skutečnosti si nechce přiznat, že taková není a že uvnitř skrývá i dobré já. James je ze začátku prostě a jednoduše psychopat a sociopat, který chce zakusit jaké to je, někoho zabít. Ale postupem času, jak se víc seznamuje s Alyssou, mu dochází, že takový podivín zase není. Já se u tohoto kousku hodně nasmála, typický britský černý humor. - "That was the day I learned that silence is really loud." (02.02.2018)

Je to divný.. což ovšem neznamená, že špatný. Hlavní hrdinové projdou postupně zajímavou změnou a úplně stejně se měnil i můj postoj k nim. Chvíli je nesnášíš, tu druhou fandíš a tak dokola. Škoda postupnému vývinu událostí. Škoda, že to, co nám zezačátku tvůrci rádoby slibovali, se nakonec zvrtlo v něco úplně jiného. A pro mě teda i škoda toho konce. (14.01.2018)

„Jmenuji se James, je mi 17 a jsem si celkem jistý, že jsem psychopat.“ Takhle začíná jedna z nejoriginálnějších road-movie poslední doby. Originálnost spočívá v tom, že krutě přesně vykresluje svět dospívajících, se všemi hrůzami, nejistotou, strachem a vztekem. Pichlavá romance dvou looserů postupně odhaluje jejich rodinné zázemí a důvody, proč jsou takoví, jací jsou. Jejich dosavadní zkušenosti se světem jsou většinou na prd a oni ještě nemají zmáknuté obranné mechanismy. Ještě ke všemu - k neuvěřitelně siným hereckým výkonům - mi oba dva připadali mladší než sedmnáct. Nejenom sexem: někdo se k němu hrne, jiný to odkládá. Ale i celkovým postojem k smutně praktickým stránkám světa. Oba byli jak děti. _____ Proto čtu Alyssino zuřivé: „Všechno stojí za hov…“ ve skutečnosti takhle: „Všichni mi říkají, že já stojím za hov… možná mají pravdu.“ A Jamesovo: „Chci někoho zabít,“ překládám jako: „Chci něco cítit.“ Ona se obrnila vztekem, on rezignací, protože jiný způsob obrany zatím neumí. A takhle outsiderská dvojka si klestí cestu dalšími hrůznými zážitky, které ale nepostrádají drsný humor. Společně se vydávají na útěk, ze kterého už není – myšleno emocionálně – návratu. Proto doufám, že další řadu už nenatočí. ___ Přidejte si záměrně super ironický americký feeling, perfektní dialogy, gradaci scén, dobrý soundtrack a i takové drobnosti, jako je Jamesovo oblečení, kterého poprvé vidíme v černém, jako prototyp mladistvého podivínského vraha, aby nakonec skončil ve vesele pestré havajské košili. ______. Škoda, že se podobné seriály nevysílaly, když bylo sedmnáct mně. Necítila bych se tak vyloučená. (15.02.2018)

1. série - 50% - Chtěl bych mít hlavní dvojici rád, ale nejde mi to. Jsou natolik sebestřední a vlastní negací zaměstnaní, že jen všechno ničí, nenávidí, rozbíjejí, všechny pomlouvají nebo jimi opovrhují a když už nic z předešlého, tak se alespoň musí tvářit uraženě. Od zvratu někdy v první třetině z nich směšné masky spadnou a scénáře se sympaticky vrhnou střemhlav vstříc nepředvídatelnosti, ale tomuhle všelijak rozvětvenému (a přitom v jádru zcela jednoduchému) vypravěčskému schématu jsem až do konce neporozuměl. Nemalý počet kladných bodů trochu překvapivě připadá Gemmě Whelan v roli uvěřitelné Eunice. Na druhou sezónu jsem zvědavý jen kvůli neřešitelné situaci, do které se tvůrci dohnali. Ať teď bude příběh pokračovat kamkoli, veškerá síla, která se v něm podle spokojených diváků nachází, musí být zákonitě rozmělněna, ať se vrhne scénář kamkoli. 2. série - 60% - Tak dlouho bylo kolem pokračování ticho a všichni zúčastnění odpovídali na otázky na probíhající natáčení vyhýbavě, že jsem si téměř myslel, že se jedná o slušnou mystifikaci a ve skutečnosti se kutí prequel, reimaginace nebo jiná vykutálenost. Naštěstí tomu tak není a i přes zklamání se na seriál tentokrát nezlobím. Smíření nacházím hlavně díky tomu, že s definitivní platností odpadá věčná póza nenávisti, negace či chtěné "smrtonosnosti", výsledek ale rozhodně nestojí na silných příběhových nohách. Tam, kde se v první sezóně děly zajímavě zvraty nezajímavým hrdinům, jsem tentokrát s náladou charakterů překvapivě souzněl, zatímco se odehrávalo cosi ne snad špatného, ale překvapivě předvídatelného. Tvůrci se snaží citovat žánrové příbuzné a celou ústřední linku balí do sympaticky sevřeného hávu krátkého časového úseku, ale opět tomu chybí trochu života, nehledě na to, že množství prostoru pro nováčka Bonnie je neúměrně velké a troufám si říct, že i neopodstatněné. Zas a znova tomuto kultu zkouším chodit vstříc, on se mnou ale tvrdohlavě odmítá srozumitelně mluvit. (16.02.2018)

1. série: Dokážu si představit, proč to oslovilo tolik lidí ve výsledku. Něco takového není obvyklé na vidění, už jenom tou atmosférou, že se to celé odehrává v Anglii, je to nekorektní, bláznivé a v podstatě takové trochu beze smyslu. Je to takový humorný nekonečný road trip a směska událostí, které do sebe postupně zapadají. Dokážu si představit, jak se někdo královsky bavil, když toto vymýšlel. Nedivím se mu. Pro mě to nebylo nic dokonalého, převratného, něco co by přineslo originální osvětu. Ale bavil jsem se. Docela dost a to se počítá. 2. série: Asi se nedá mluvit o zklamání. Ani za nic. Vlastně hned první díl nám ukáže, že to jde jinak, originálně. Jiným úhlem pohledu. A ono to jde. Postavy se vrátí, mají nový osud a mají co nabídnout. Zápletka mezi nimi někdy zní trochu až moc pubescentně a hlavně stupidně, ale není to nijak strašná věc. Naopak se nedá mluvit o ničem, co by bylo vyloženě strašné. Jde o velmi důstojné pokračování, které se dokázalo jako jedno z mála vydat originální cestou. Docela bych řekl, že třetí série není potřeba, ale určité naděje bych v ní měl. Nemusela by bát úplně katastrofická. Stranger Things by se mohli učit. (04.02.2018)