The Russian Job

Dokument více otázek vznáší, než kolik jich zodpovídá. Přesto mi přijde zřejmé, že například skutečný důvod, proč angažovat švédského krizového manažera, spočíval v tom, aby faktičtí vládci podniku nemuseli sami učinit velmi nepopulární krok, a tím se v očích svých oveček stát vlky. Tj. vyhodit velké množství nepotřebných zaměstnanců. Podnik sice funguje na komunistických principech (v podstatě celý stát ze sentimentálních důvodů hradí živobytí mnoha ne vždy šikovných a aktivních dělníků a vůbec celou existenci národního molochu), přesto i jeho možnosti jsou v moderní době omezené, a tak je třeba jednou za čas přikročit k nepříjemným zákonitostem. Troufám si odhadnout, že nehospodárnost provozu začala ohrožovat především pozice samotných skutečných vládců Toljatti, kteří prostě za sebe nechali udělat špinavou práci člověka, o kterém si byli jistí, že to zvládne, a navíc jim třeba i nastartuje úspěšné projekty (např. nový model auta). A ti, aby se ho pak zbavili, použijí lecjaké asi i velmi nekorektní metody (např. nařčení ze zpronevěry, protežování asistentky apod.), které úspěšného člověka nejen vyženou, ale nejspíš dost otráví: „Kdybych na začátku věděl jen polovinu toho, co vím teď, tak bych do toho nešel.“ – Netušil o množství podnikového vlastnictví, které bylo pořízeno za státní peníze a dnes ho používá – kdo vlastně?! (Vždyť dokonce o jeho existenci není ani pořádná dokumentace.) Ani ve snu ho nenapadlo, že nikdo nechce zachraňovat podnik, ale pouze vlastní koryta?! Nevěděl o tom, že bude hrát roli jakéhosi bílého koně?! Nebo šlo ještě o horší věci?! Tristní, ale všeříkající byla pro mě především scéna ze závěru dokumentu z přednáškového sálu, kdy lídr podniku zmiňuje příšerný stav toalet při jeho příchodu do funkce a obecenstvo složené ze zaměstnanců podniku se tomu hlasitě směje. Smějí se tomu, že on vybral tak trapné téma?! Že člověk jeho formátu hovoří o něčem tak přízemním?! Že čisté sociální zařízení nepovažují za dostatečný pokrok a důkaz vývoje?! Pro mě samotnou je čistota wc vizitkou toho, kdo je používá. Mně jejich smích zněl barbarsky a hloupě. V podstatě se stal důkazem i jisté nepřizpůsobivosti, neochoty se vyvíjet. Náš ředitel na takovém příkladu konstatoval úděsné pracovní podmínky. Předpokládám, že pro něj je čisté pracovní prostředí něčím tak elementárním, že už jen zlepšení v tomto duchu vlastně představuje pokrok. Nejde však jen o to, v čem vývoj spatřujeme. Pokud ti, kteří mají spolupracovat, nemají stejný pohled ani na základní věci (jako je třeba stav toalet), je velmi nepravděpodobné, že by našli společnou vizi budoucnosti, celou jednotnou filozofii směřování. Je tedy těžké říct, zda byly největším problémem mocenské páky, které v pozadí tahaly za nitky, či přízemnost a krátkozrakost prostých a zemitých lidí, kteří se snadno nechají zmanipulovat, nebo naivita pragmatických systematiků, anebo prachsprosté kulturní a historické rozdíly, které se nedostatečným vysvětlováním a prohlubováním nepochopení stanou nejen nepřekonatelnými, ale dokonce zraňujícími. Důležité by to mohlo být v budoucnu pro nás pro všechny. Až totiž v Rusku vyschnou zdroje – a když už nyní angažují zápaďácké mozky, tak ta chvíle není daleko – nebudou náhodou podnikat výboje někam dál, kde budou moci pokračovat ve své politice totalitního odčerpávání zřídel?! Nechci strašit, ale takových Krymů může po světě jednou přibýt... (13.11.2018) (menej) (viac)