Hovory s TGM

Když měl včera pan prezident ten svůj svátek (28. říjen à la ing. Zeman), tak jsem si při té příležitosti chtěl pustit nějaký vhodný vlastenecký film... Mno dobře, chtěl jsem si vyřešit jeden filmový rest... __ Z Hovorů s TGM jsem trochu na rozpacích, ale nemůžu říct, že bych byl úplně zklamaný. Režijní pojetí a stylizace tohoto velmi komorního filmu mě mile překvapily; tempo bylo dobře vypočítáno s ohledem na stopáž & formu filmu a ještě umocnilo jeho poměrně působivou atmosféru, která (poněkud falešně) evokuje idylu prvorepublikového Československa a přenáší nás do jakéhosi poetického bezčasí. Bohužel se ale zopakovala slabina, která je už zřejmě charakteristická pro snímky dělané dle Kosatíkových scénářů: Topornost dialogů, přehnaná edukativnost a příšerná doslovnost (červenými srdíčky počínaje a českým překladem anglické věty - oboje z Masarykových úst - , které by skutečný Čapek musel bez problémů rozumět, konče). Základem filmu, který má stát na neformálním rozhovoru dvou intelektuálů (knižní "Hovory" byly již dopsány a Čapek spěchal na vlak do Prahy za Olgou), byl bohužel Kosatíkův zavedený mechanistický princip: 'narvat do psaného scénáře co nejvíc historiografických informací a/nebo myšlenek posbíraných z různých psaných zdrojů bez ohledu na přirozenost mluveného slova (však oni si s tím herci nějak poradí)...' Tuto slabinu navíc umocňuje Budař v roli Čapka, kterému toho intelektuála (narozdíl od Huby) moc nevěřím... Ve výsledku tak filmové Hovory s TGM představují především jakýsi Kosatíkův osobní statement v krásných kulisách nebo vzkaz dnešním Čechům: Masaryk byl člověk z masa a kostí, odvážný politik, který byl poháněn zdravým lidstvím, ale současně to byl pragmatik a rváč, který se na mnoho lidí díval spatra včetně pěti "mužů 28. řijna" - a také právě na Čapka, jehož servilita je Masarykem napadnuta v jednom z mála dramatických okamžiků filmu. Víc si z tohoto filmu asi vzít nejde. Tož.... Hovory s TGM jsou typickým filmem pro školní projekce za účelem přiblížení osobnosti TGM. Ale těm studentům/žákům by měl(a) pan(í) učitel(ka) zdůraznit, že kniha (!) Hovory s TGM, je úplně o něčem jiném. (29.10.2019)

Nech mi Martin Huba a Jan Budař odpustia, ale zrejme ani charakterovo, ani herecky nedokázali proste zosobniť dve z najvýznamnejších osobností, aké sme kedy mali. Bolo to miestami drevené a miestami to škrípalo, bolo to príliš divadelné (sorry pán profesor!), neprirodzené. Krásne a nesmierne dôležité vety sa strácali v divnom rytme ich reči... škoda takej krásnej témy. 68 percent je príliš milosrdné hodnotenie za takú spackanú robotu. (20.12.2019)

Milý a příjemný film, který vlastně ani nemusíte sledovat. Jen se zaposlouchat do myšlenek jedněch z největších velikánů naší země z minulého století. Tedy v podání dvou herců, kteří svou práci odvádí skvěle. Což je ve výsledku i problém. Vy se můžete zasnít a zaposlouchat do myšlenek těchto velikánů, ale pokud si nepřečtete knihu, tak ani nevíte jestli to jsou myšlenky prezidenta, spisovatele a nebo scenáristy Kosatíka. Tam dochází k menší problémům ze strany odnesení si nějaké osvěty. Nicméně jde stále o to, že příjemné odvyprávění nějaké periody hovorů i s navozením nějakého příběhu, který docela funguje a vy vlastně Čapkovi nějak fandíte. Spíše jde o to, že vy nevíte jak na velikány koukat. Jednu chvíli mluví jako malý kluci, poté jako filozofové. A to samé s jejich fyzickým jednání, kdy si Masaryk kope s šutráky a o dekády mladší Čapek na něj kouká jako starostlivý otec. Ale své kouzlo to má. Velmi moc, a to mi stačí. (11.03.2019)

Musím říct, že převládá spíše mírné zklámání. Já čekal především vybroušené dialogy v podobě názorových střetů, argumentačních rozborů, ale Pavel Kosatík chtěl jít zjevně jinou cestou. Vytvářet témata k zamyšlení směrem k denšnímu publiku, které vkládal do úst dvou našich historických velikánů. Ještě mě trošku trápila zkratkovitost dialogů a dokonce jsem měl občas i rozporuplný pocit, třeba ton a slova, který volil TGM v podání Martina Huby na Aloise Rašina zněji vysloveně pohrdavě a ač TGM netrpěl láskou směrem k Rašínovi, měl k němu velký respekt, takže dost pochybuji o takových výrocích. Uznávám však, že mnoho vět znějících ve filmu má svou váhu a sdělnost. K Martinu Hubovi nemám nějak zasádnějších výhrad, ale Jan Budař, nevím mezi kolika a jakými herci se v castingu vybíralo, ale působil na mě spíš jako výplň do dua a ne jako spolutahoun. Jako divadelní představení by to mohlo být docela zajímavý. (20.04.2019)

Jsem poměrně nerozhodný. Na jednu stranu to dopadlo mnohem lépe, než jsem v posledních chvílích čekal - tak dobře, že na to jdou uplatňovat nároky, které jsem ani netušil, že bude relevantní uplatňovat. Konstrukce filmu nepůsobí úplně toporně, i když je někdy jasné, že herci čtou slova, která nejsou jejich. Poněkud zvláštní je sledovat, jak Masaryk přeříkává Čapkovy pasáže z knihy, kterou on právě dokončil, a Čapek na ně reaguje jako na něco, co slyší prvně - celý film to posouvá do jakéhosi surreálného věčného dialogu vysunutého z prostoru a času, ostatně to doplňují pseudodobové filmařské postupy. Možná mě trochu mrzí, že teď budou diváci vnímat Masaryka, v realitě stydlivého člověka, který málokdy řekl po sobě dvě věty a vyznačoval se tím, že byl spíš posluchač než vypravěč, jako Hubova mírně arogantního alfasamce pronášejícího dlouhé monology a přerušujícího druhé i ve chvíli, kdy chtějí mluvit o vlastních traumatech. Stejně tak je trochu legrační vidět pokus Kosatíka relativizovat Masarykovu víru v boha, kde skoro explicitně řekne, že je jedno, jestli bůh existuje - i když to je samozřejmě dokonalý opak toho, co Masaryk, pohrdající subjektivisty a relativisty, zastával. Je vidět, že Kosatík hodně chtěl Masaryka zmodernizovat na úkor jeho skutečné filozofie a bere si z něj to, co se hodí ke Kosatíkovým paralelám k současnosti (po projekci říkal, že Masaryk je to samé jako Havel) - a pokud k tomu filmu přistupuju takhle, tedy jako k práci s Hovory ne tak, aby reflektovaly historii, ale aby tvořily s nimi jen částečně související Kosatíkův myšlenkový konstrukt, tak je to ok. Líbila se mi režie a její cit pro expresivitu - vzhledem k umělému scénáři se tu nedá hrát na realismus. Celý film je opravdu jakoby vytržený z jakékoliv přítomnosti, což je nakonec i jeho síla. I když bych asi radši jiný rámcový konflikt než Masarykův zákaz knihu vydat (který zjevně postrádá drama, protože víme, že kniha vyjde) a radši bych nějaký přímý myšlenkový střet - bohužel tady se scénář trochu bojí, že kdyby z deklamování přešel k argumentaci, už by tomu lidé asi nerozuměli. Což není úplně lichá obava, ale i tak mě to mrzí. To vše jsou zatím jen kusé myšlenky, co se mi honí hlavou a budu si v nich muset ještě udělat jasno. (17.10.2018)