Zlatý podraz

Ve Zlatém podrazu je vlastně všechno jaksi v pořádku. Je tu láska, nenávist, přátelství, souboj, politika, retro atmosféra, zajímavé lokace nasnímané pěknou kamerou. Akorát... že tam vlastně nic není v pořádku. Málokomu se povede natočit sportovní film, u kterého je vám při scénách důležitých zápasů absolutně jedno, jaký bude výsledek. Špačkovi se to bohužel podařilo. Tento jeho snímek je tak plochý, rutinní, bez napětí, bez života, že když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že do konce zbývá jen deset minut, vyděsil jsem se - stane se tam proboha vůbec něco? Ano, stane, titulní zlatý podraz. Ale ten už to v mých očích z podprůměru nevytáhne. Pro tento film je smůlou - a pro českou kinematografii vlastně štěstím, že se v poslední dekádě v našem milovaném subžánru "komunisti jsou svině" našlo několik zástupců, co nejsou jen retro hračkami, ale diváka pořádně chytnou pod krkem (TV série Herec, filmy Zátopek a ano, třeba i Pouta). Podraz ale jen vrší jedno scénáristické klišé na druhé. Což se pak prokopíruje i do špatného herectví. Tatínek z ministerstva je přísný, klukovi vynadá za jeho vášeň k basketu, ale ve skrytu duše mu to vlastně přeje. Maminka si posteskne směrem k synově přítelkyni "Asi je to klišé, ale vždycky jsem chtěla mít i dceru. A teď ji mám." Ano, máte pravdu, je to klišé. Americký agent říká věty typu "Líbí se mi váš stajl..." což je herectví asi jako když já ve tři ráno v hospodě opilý paroduju Američana. Zpočátku jsem měl radost, že aspoň Ondřej Malý jednou pro změnu nehraje psychopata a do nikoho nemlátí. No, vydrželo mu to asi půl hodiny. A všechny tyto postavy, a ještě celá řada dalších, se tu objeví, řeknou nějakou větu a pak prostě zmizí a jejich další osud se neřeší. Jak dopadl tatínek? Kde zůstala Michelle? Co ostatní kluci z týmu? Co kamarád Honza? A co jeho táta v podání vynikajícího herce Jiřího Štrébla, který je odsouzený k tomu stále někde posedávat a občas říct zásadní větu typu "děkuji, že jste mě pozvali". Je mi to líto, po vynikajících Poutech jsem Špačkovi i jeho týmu mladých neokoukaných herců fandil. Jenže doba je prostě jinde. Dnes se ve světě v retro žánru točí věci jako Kralíček Jojo či Babylon Berlín. A my jsme spokojení, když umíme postavit Londýn, co vypadá jako Londýn... (04.12.2021)

Na premiéru tohoto snímku jsem se velmi těšila hned z několika důvodů. Režiséra Špačka si cením nejen za jeho filmovou, ale i seriálovou tvorbu (loňský "Svět pod hlavou" byl opravdu úkaz, v pozitivním slova smyslu). Na scénáři k jeho nejnovějšímu dílu navíc pracoval můj oblíbený vyučující. Věděla jsem, že natáčení předcházelo několik let tvrdé práce (pánové Bažant a Závozda mimo jiné vydali kroniku československého basketbalu - knihu "Nebáli se své odvahy"). Na úvod tedy musím podotknout, že za výsledek se nikdo ze zúčastněných rozhodně nemusí stydět. Díky štědrému rozpočtu je radost sledovat bohatou výpravu (večírky na americké ambasádě nebo autentické prostředí basketbalových mistrovství) a dobové kostýmy. Pan Smutný s kamerou čaruje tak, jak to umí jen on. Hereckým výkonům nelze nic vytknout. Zkušení Ondřej Malý, Alena Mihulová nebo pan Hartl (tomu bych přála i nějaké ocenění) odehráli svůj standard, mile překvapily neokoukané mladé tváře, především Filip Březina (ten mě zaujal už malinkou rolí v Hřebejkově „Zahradnictví“, doufám, že bude obsazován častěji). ALE. Největším problémem je bohužel právě scénář. Hlavně první polovina filmu je plná scén, které příběh nikam neposouvají a které v kombinaci s nedostatkem dialogů mezi postavami dokáží diváka pěkně zmást. S kamarádkou jsme si po projekci říkaly: „Vždyť se tam skoro vůbec nemluvilo!“ Jakmile se vyprávění přehoupne do roku 1948, situace se trošičku zlepší (přibyde mrazivě vtipných momentů: „Musíte vzít do týmu aspoň dva dělníky.“ „Ale my chceme vyhrát.“), přesto jsem z celkového výsledku trochu na rozpacích a neskrývám mírné zklamání. (03.11.2018)

Trpěný buržoazní sport jako nástroj komoušů k persekuci a k troufalému podrazu na české reprezentaci. Zastávky ve vyhrocených letech 1938-1951, které můžeme (s trochou fantazie) nazvat biografií kapitána basketbalové reprezentace Františka Prokeše, jsou totiž pozoruhodné. Dostalo se jim pozornosti kritiků, k vidění jsou skvělé technické aspekty a Radim Špaček se vrací po dlouhé divadelní štaci na filmové výsluní. Přesně deset let po jeho pozoruhodném náhledu do hnusného nitra jednoho estébáka (Pouta) mu nedá spát další období v českých nechvalně známých dějinách, a sice funkcionářské příkoří a hořký osudový moment na československé basketbalové reprezentaci, která na ME v basketbalu musela spolknout pořádně otrávenou pilulku vyrobenou v Sovětském svazu. Než se k tomu onomu stěžejnímu okamžiku dostaneme, není šance na nějaké standardní obrázky, které by režisér horších kvalit podnikl, ovšem Špaček se na danou éru stává přeborníkem, co svůj film nepojímá jako jakési dokumentární zmapování všech událostí, nýbrž dává celku osobitý rozměr. Jeho tým basketbalistů vypadá, jak kdyby se vyloupl z dobových fotografií, má velmi neokoukaný a svěží rozměr, vždyť jen Zdeněk Piškula je z něj tím nejznámějším, Filipa Březinu v hlavní roli už jste sice v českém filmu také zahlédli, ovšem zbytek týmu už jsou jen neznámá jména a mezi nimi čahoun z reklamy Jiří Vojta. Tenhle tým se do toho sympaticky opřel zejména na palubovce. Bylo znát, že tvůrčí tým dal do sportovní přípravy hodně péče, (scenáristická) účast odborných poradců v podobě Jakuba Bažanta a Jiřího Závozdy se do celku promítla značnou měrou a i kamerou se film vyznamenává. Ale rozhodně nečekejte, že každý výjezd reprezentačního týmu znamená také podrobné "zdokumentování" jejich zápasů (olympijské zápasy se směle obrazově přeskočí). Soudruzi by totiž pak nic jiného nedělali, než jen hlídali, zda je každý zápas v souladu s jejich ideami. A vlastně by se tolik nedostalo na záludně komoušskou "reinkarnaci" Ondřeje Malého, na něhož režisér Špaček, který ho před deseti lety dotáhl ke zlomovému bodu v jeho herecké kariéře, nezapomněl ani tentokrát a věnoval mu důležitou roli funkcionáře, jež se dá považovat za jakési variování jeho tehdejší nejzásadnější role. Zajímavým objevem je německý import Patrycja Volny coby milá hlavního hrdiny, i když jejich vztah nemusí být každému po chuti. Košíková přílišné zastoupení v české tvorbě nemá, z filmového hlediska je naprosto neprobádaná a spojení s totalitním režimem působí opravdu netradičně a zajímavě. Sport seriozním pohledem a údobí českých dějin, o kterých se nikdy příliš nehovořilo, jsem nadšeně přivítal v kvalitním filmovém zpracování a nějakou tu cenu na Českém lvu by mohl trhnout. Prostě to byl pěkný hod za tři hody. 10/10 (21.03.2019)

Technicky celkem zvládnuté, herci byli ucházející a solidní je i scénář, na kterém je znát erudovanost Jakuba Bažanta. Ale na mě to bylo příliš chladné. Kupříkladu zápasy, o které tu není nouze, diváka nedonutí, aby nároďáku fandil a radoval se s ním z vítězství. Přítomná komunistická buzerace působila oproti jiným dobovkám jako selanka a moc se nepovedla ani romantická linka, protože mezi Březinou a Patrycjou Volny byla nulová chemie. Jako exkurz do téměř zapomenuté sportovní historie film funguje solidně, ale od dramatizace jsem čekal přeci jen trochu víc. Nicméně českých sportovních filmů je jako šafránu, tak trochu nadhodnotím. 70% (16.03.2019)

Natočené je to dobře, ale celý ten film působí strašně nijak. Je dobře, že se natočil film o československých basketbalistech, jelikož o nich moc lidí asi nevědělo (aspoň já teda ne (i když mě je sport obecně docela ukradený) a co jsem si pročítal komentáře, nejsem sám), ale moc ten film nevyšel. Nebyla tu žádná zajímavá postava, ta romantická linka mi tu přišla jako vata, jelikož to šlo natočit i bez ní (no jo, ale co by se pak v tom filmu dělo?) a to finále vůbec nevyznělo jak mělo. Jo, ono to říká to, co to chce říct (že komunisti byli svině - asi jsme tu pointu nikdo nečekali), ale říká to tak strašně nahodile a bezemočně... A říká to vlastně tak celý film. Je to celkem škoda, protože je to natočené slušně, bohužel to nevyšlo. 2* (07.04.2019)