Zlatý podraz

Více než mě znechucovaly lstivé praktiky vysoce postavených komunistů, kteří neustále tahaly za nitky dějin, mě znechucuje už přebytečná škála filmů, která se tohle období snaží zobrazit. Pro mě se dostavil největší podraz v okamžiku, kdy jsem zjistil, že můj oblíbenec Standa Majer je ve filmu jen na chviličku. Bez něho to není ani ta romantická “klišárna”, ani průměrný sportovní snímek o basketu. Je to nuda, která téměř nemá děj. (17.03.2019)

Přiznám se, že opravdu nechápu zdejší nízké hodnocení. Mně se film velmi líbí a považuji ho za současný nadstandart v českém filmovém rybníčku. Chcete snad, aby tahle témata z problematických totalitních let zase zpracovávali jen Poláci? Pan Špaček se nebál šlápnout do nechutné části naší historie a má za to můj obdiv. Vybral si zajímavý příběh, dal šanci mladým hercům a dokázal udržet mrazivou atmosféru po celou dobu filmu. I obrazově a hudebně se mi snímek líbil. A závěr? Opravdu zlatý podraz a hudebně naznačená neschopnost vyrovnat se s událostmi 20. stol. v naší zemi dodnes. Tak to vnímám já. (29.10.2019)

Ve Zlatém podrazu je vlastně všechno jaksi v pořádku. Je tu láska, nenávist, přátelství, souboj, politika, retro atmosféra, zajímavé lokace nasnímané pěknou kamerou. Akorát... že tam vlastně nic není v pořádku. Málokomu se povede natočit sportovní film, u kterého je vám při scénách důležitých zápasů absolutně jedno, jaký bude výsledek. Špačkovi se to bohužel podařilo. Tento jeho snímek je tak plochý, rutinní, bez napětí, bez života, že když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že do konce zbývá jen deset minut, vyděsil jsem se - stane se tam proboha vůbec něco? Ano, stane, titulní zlatý podraz. Ale ten už to v mých očích z podprůměru nevytáhne. Pro tento film je smůlou - a pro českou kinematografii vlastně štěstím, že se v poslední dekádě v našem milovaném subžánru "komunisti jsou svině" našlo několik zástupců, co nejsou jen retro hračkami, ale diváka pořádně chytnou pod krkem (TV série Herec, filmy Zátopek a ano, třeba i Pouta). Podraz ale jen vrší jedno scénáristické klišé na druhé. Což se pak prokopíruje i do špatného herectví. Tatínek z ministerstva je přísný, klukovi vynadá za jeho vášeň k basketu, ale ve skrytu duše mu to vlastně přeje. Maminka si posteskne směrem k synově přítelkyni "Asi je to klišé, ale vždycky jsem chtěla mít i dceru. A teď ji mám." Ano, máte pravdu, je to klišé. Americký agent říká věty typu "Líbí se mi váš stajl..." což je herectví asi jako když já ve tři ráno v hospodě opilý paroduju Američana. Zpočátku jsem měl radost, že aspoň Ondřej Malý jednou pro změnu nehraje psychopata a do nikoho nemlátí. No, vydrželo mu to asi půl hodiny. A všechny tyto postavy, a ještě celá řada dalších, se tu objeví, řeknou nějakou větu a pak prostě zmizí a jejich další osud se neřeší. Jak dopadl tatínek? Kde zůstala Michelle? Co ostatní kluci z týmu? Co kamarád Honza? A co jeho táta v podání vynikajícího herce Jiřího Štrébla, který je odsouzený k tomu stále někde posedávat a občas říct zásadní větu typu "děkuji, že jste mě pozvali". Je mi to líto, po vynikajících Poutech jsem Špačkovi i jeho týmu mladých neokoukaných herců fandil. Jenže doba je prostě jinde. Dnes se ve světě v retro žánru točí věci jako Kralíček Jojo či Babylon Berlín. A my jsme spokojení, když umíme postavit Londýn, co vypadá jako Londýn... (04.12.2021)

Dejový zásah filmu je do veľmi ťažkého obdobia od roku 1938 až do roku 1951 a predstavuje nám príbeh, ako z rozprávky, skutočný príbeh najväčšieho povojnového úspechu československých basketbalistov (1946 Ženeva mastri Európy a Paríž 1951 finálova prehra so Sovietskym zväzom). Film bol spracovávaný ako príspevok ku stému výročiu vzniku Československa. Nie je veľa vecí na ktoré by sme mali byť hrdí z jeho histórie, ale športové úspechu to samozrejme sú. Predovšetkým na ľudí, športovcov, ktorí v tejto dobe nestratili svoju tvár. Film ukazuje, ako sa politika a politici snažili zasahovať do športového diania. Najmarkantnejší bol zásah prezidenta Zápotockého, ktorý lanáril v prospech Sovietov. Dostávame sa aj do role posudzovania režimov od nacistického až do komunistického, ale aj postoj jednotlivých ľudí v snahe s týmito režimami kolaborovať. Film je výborným dobovým stvárnením v ktorom sa prelína vojna, láska, dejiny a šport. Úžasné je, že herci ten basketbal skutočne hrali, pravdou je, že pol roka tvrdo trénovali, aby ich hra vyzerala vierohodne. Haly vo filme sú skutočnými kópiami hál v Ženeve aj v Paríži. (23.05.2019)

Strašlivě promarněná příležitost, což je obrovská škoda. Troufám si tvrdit, že ani ten největší sportovní fanoušek o basketbalových událostech zobrazovaných ve filmu moc neví, proto měli tvůrci v rukou vskutku atraktivní materiál, který měl dopadnout mnohem lépe. Kámen úrazu je ve scénáři, který funguje pouze v momentech, kdy se hraje basketbal - zápasy jsou dynamické, výborně sestříhané, mají tempo a jsou svým způsobem i napínavé. Jakmile se ale příběh přesune mimo koše, moc nefunguje. Romantická linie je mdlá a nezajímavá (i kvůli špatné chemii mezi oběma herci), politická nevysvětlená a jen naznačená, film se v těchto momentech dost táhne a nemá prakticky co nabídnout. Špaček dělá, co může, aby film zachránil, což se mu relativně daří, neboť dobová atmosféra je velmi dobrá a obsazení sestávající většinou z neznámých tváří taktéž, i když nejvíc vynikají úžasní Jan Hartl, Alena Mihulová, Filip Březina a v závěru též Ondřej Malý. Nejlepší je ovšem na český film odvážná a dost netradiční hudba, která filmu dodává zvláštní kouzlo, a jejímž vrcholem pak je hodně svérázný, ale povedený remix české hymny, který navíc představuje i její opomíjenou druhou sloku. Je škoda, že výsledek je tak "rozplizlý", protože o silné momenty tu není nouze (projíždění vlakem skrz rozbombardované město nebo pochod komunistů v ulicích) a tato historická kapitola není tak známá. 60 % PS: Onen zlatý podraz až zas takovým podrazem není, takže nelze čekat nějaké vyložené "zaříznutí". (24.03.2019)