Otec na služobnej ceste

Slavný film (Zlatá palma, nominace na Oscara) stojí v podstatě na počátku Kusturicovy kariéry a je sympatické (a pravděpodobně i odvážné), že snímek ještě v polovině 80. let vcelku tvrdě – zjemňován komikou či lyrikou – reflektuje politické a společenské ovzduší Titova komunistického režimu, zhruba jeho první poválečné dekády. Doba je přiblížena skrze příběh prosté rodiny z venkova – otec Meša, často z domova vyjíždějící na služební cesty, je náhle „odejmut“ rodině a ztrácí se na určitou dobu v pracovním táboře. Perspektivou syna Malika, vyrůstajícího a zakoušejícího i první doteky lásky, nahlížíme běh let, čas odloučení, následný návrat otce a dopad deprese z lágru na rodinné vztahy, včetně zamlčování skutečného stavu věcí. Film (podle scénáře bosenského spisovatele Abdulaha Sidrana) se dotýká témat jako vynucovaná loajálnost vůči straně, nevěra a násilí v rodině, podezření, vina a odpuštění, a zahrává si jak s přímočarou, efektní magičností (Malikova náměsíčnost) a absurdně-líbivými prvky (neustálá přítomnost fotbalu – a to i v klíčových momentech dění), tak i náhlými kontrasty k „zaručeně dojemným“ scénám a trpkým momentům zoufalství – jak je ostatně příznačné vzhledem k zakončení v roce 1952. (03.01.2013)

Dobrý film, byť mě osobně zas tak neoslovil - měl jsem velký problém to dokoukat a místy mě to fakt nebavilo. Ke kladům snímku by šlo jistě počítat kvalitní obsazení, včetně představitelů dětských rolí (znalec Kusturicových filmů zde potká řadu povědomých tváří), pěknou hudbu a dobrý scénář, který dovedně míchá komediální momenty s těmi dramatickými. Ačkoli je řada scén naprosto skvělá, až nezapomenutelná (obřízka, náměsíčnost, syn rušící rodiče při sexu, rvačka žen, podpálená sukně...), a na filmu je jasně rozeznat velký talent jeho tvůrce, který se plně rozvinul v jeho pozdějších filmech, jako celek mě film přesto bohužel příliš neoslovil, a od Kusturicy si více cením všech jeho ostatních filmů (paradoxně i včetně jeho debutu VZPOMÍNÁŠ NA DOLLY BELL?, který považuji za mnohem lepší). Ale kdo ví, možná mi to jen nesedlo z nějakých čistě subjektivních důvodů (dlouhá stopáž, teplé počasí, nechuť sledovat film v hnusné kvalitě a s mizernými titulky), a za jiných okolností by tahle trpce-komická filmová nostalgie třeba zafungovala. Pro fandy Kusturicových filmů určitě must-see záležitost. Mimochodem dnešního diváka může na filmu zarazit několik detailních záběrů na genitálie dětských herců - těžko si představit, že by v dnešní době posedlé honem na pedofily bylo možné něco takového dostat do nějakého filmu. Jak se časy za těch 31 let změnily... (04.07.2016)

Občas mi Kusturicovy filmy připomínají tvorbu Juraje Jakubiska. Oba tvůrci mají podobný rukopis. Pečlivé vykreslení charakterů jednotlivých postav a těch postav je ve filmu nepřeberné množství. Snímek Otec na služebná cestě patří ke skvělým dílům jugoslávské tvorby. Film vznikl v polovoně osmdesátých let a pojednává o letech padesátých. Především o jejich počátku. Události prvních dvou let pátého desetiletí dvacátého století sledujeme očima malého dítěte. Šestiletého chlapce Malika. Kulisou snímku jsou rodinné konflikty, komentáře fotbalových úspěchů jugoslávského mančaftu, uvěznění v lágru z politických důvodů, politické události tehdejší doby. Film doprovází nádherná hudba Zorana Simjanoviče. (06.03.2008)

Chtě nechtě si budu muset hodit kraula proti zdejšímu proudu. Na začátek bych rád podotkl, že Emira Kusturicu mám moc rád a jsem přesvědčen, že je to vynikající filmař. Tento film tohle mé odvážné tvrzení ovšem vzápětí těžce vyvrací, neboť mám s tímto paskvilem hned několik vážných problémů. Jednak jsem došel k zjištění, že mi více sedí pozdější Emirova tvorba, která je výrazně živější a dovede brnkat i na vtipnou notu, v čemž je Emir takřka dokonalý. Tento snímek není ani veselý, ani závratně smutný. Celý se plouží v takové jakési nezáživné neutrální rovině. Jelikož jsem byl se situací v Jugoslávii obeznámen již před zhlédnutím filmu, tak nemám pocit, že by mi snímek sděloval něco nového a úžasného, z čehož jsou všichni odvaření. Film je servírován divákům dětskou optikou, na což režisér chytl většinu diváků jako rybu na návnadu a mohl tak uměle pozvedat intenzitu takřka všedních situací. Vykreslení doby zůstává tím jediným, v čem nacházím důvod, proč by někdo měl mít zájem tento film vidět. Po všech stránkách je film bohužel maximálně nudný a zcela divácky neatraktivní. Film mě nechával po celou dobu chladným. Nezavadil jsem o jediný náznak emoce. Osudy všech postav mi byly zcela lhostejné. Všechny postavy byly napsané enormně nudným způsobem. Chápu, že je to jeden z prvních větších filmů režiséra, takže se pouze "zastřeloval". Dokázal předat zprávu o určité době, ale zcela selhal ve vtáhnutí diváka do děje. Nejsou tam žádné záchytné body, proč by vás ten film měl zajímat a bavit. Nejsou tam žádné postavy, kterým byste mohli fandit. Je to film o nelehké době zcela všední rodiny. Neubráním se pocitu, že s filmem mohou sympatizovat diváci pouze z nostalgických důvodů. Rád bych poukázal i na nepříliš běžnou záležitost ve filmu. Diváci dostanou možnost si v tomto úžasném filmu prohlédnout velice detailně obřízku malého chlapce a následně i detailní záběr na přirození malé dívky. Za něco takového by v dnešní době zamířili filmaři zřejmě do tepláků ve státem hrazeném hotelu. V roce 1985 to bylo v Jugoslávii ovšem zřejmě stejně běžné, jako znásilňovat tamní dobytek. (29.04.2019)

Smutnoveselý príbeh jednej rodiny, s nádychom balkánskej poetiky podávajúci obraz Juhoslávie 50. rokov pod vedením maršála Tita. Nehrozí zahltenie živelnými gagmi s ozlomkrk hrajúcou dychovkou, ktoré v posledných Kusturicových filmoch dominujú. Retropríbeh je o nepoučiteľne neverných otcoch, ktorí vďaka svojim záletom končia na služobných cestách politickej odstávky. Nejednoznačnosť pováh, vyrovnanie sa s hajzlami vo vlastnej famílii, dvojkoľajnosť správania doma a vonku, dojímavé scény prvej veľkej detskej lásky, obetavosť matky nútenej vychovávať deti v ťažkej situácii. Zaujímavosť: Juhoslávia, odchýliaca sa od Stalinovho kurzu sa tiež nevyhla pracovným táborom pre politických väzňov (i keď v špecifický režim na chorvátskom ostrove by sme asi ťažko mohli nazvať gulagom sovietskeho typu). Všetko pohľadom malého chlapca, nepateticky vnímajúceho zvláštny svet dospelých. (10.10.2005)