Ran

Co diváka na Kurosawově zpracování shakespearovského Krále Leara zaujme na první pohled nejvíc, je užití barevného materiálu, které ještě podtrhuje ornamentálnost a estetičnost japonské kultury. Zasazení do prostředí feudálního Japonska je zajímavé například v barevném rozlišení tří synů, které jednak usnadňuje divákovu orientaci v ději, postavách a soupeřících stranách a jednak ozvláštňuje bojové scény, které díky tradici válečných praporů působí mnohem více estetizujícím dojmem než jejich evropské ekvivalenty. Prostředí také rozšiřuje některé motivace: šílenství Hidetoreky je v souvislosti s nemožností spáchat seppuku a zachránit si tak poslední zbytky cti ještě pochopitelnější, konfrontace s jeho starými hříchy zase rozvíjí myšlenky o jakýchsi božích mlýnech a relativizují kladnost starého vůdce. K lidství je film překvapivě skeptický, což se nejvíc projevuje v samotném závěru a promluvě o plačících bozích (ty mají zřejmě reflektovat také časté průstřihy na oblaka, které dokreslují náladu právě probíhajícího děje) a lidech, kteří si myslí, že jim zabíjení přinese štěstí. Nejvíce působivá je však poslední scéna, kdy slepému flétnistovi spadne do propasti náboženská malba, bohové opustí krajinu a Kurosawa pro mě snad poprvé neprojeví v závěru filmu ani záblesk naděje. (13.06.2011)

Ostanú tu síce 3*, avšak už šplhajú k 4* k čomu prispel fakt , že na podruhé som dal prednosť titulkám pred nevydareným dabingom, ktorý skôr posúval film do komediálnych mét a robil ho horším na pozeranie. Faktom však naďalej ostáva, že prvá hodina je z celého filmu najlepšia a po úchvatnej scéne dobýjania Hidetorovho hradu sa tempo spomaľuje a nezachraňuje ho ani záverečná bitka, ktorá je skôr akýmsi zjašeným preháňaním koní po poli. Celkový nápad a myšlienku, ktorá sa nám postupne vyjavuje nepovažujem za nijako originálnu a sám Kurosawa ju omnoho lepšie predviedol v Krvavom tróne. I napriek mnohým oceneniam, nepopierateľnej výbornej kamere, maskám a pozoruhodnej hudbe radím Ran skôr medzi priemer v Kurosawových samurajských eposoch. (22.09.2007)

Tak si říkám, jestli náhodou Kurosawa nemá ruské předky - z Ran ta široká duše úplně sálá. Tenhle král Lear v samurajském hávu je opravdu zvláštní odvar - z jedné strany jsou to audiovizuální hody s mnoha silnými momenty, na druhou stranu je to z velké části vyumělkované jako čínská opera. Nejde ani tak o to, že by herci nepředváděli uvěřitelné výkony - naopak, byli bez výjimky skvělí (nadchla mě hlavně paní Kaede, která všechny s přehledem přehrávala). Spíš mě chvílemi štvala ta plánovitost, díky které to nepůsobilo tak reálně, jak by mohlo. Místy jsem měla dojem, že se Kurosawa snaží převést na plátno velkolepé divadlo, a ne skutečný příběh. Přes dílčí výhrady je to ale skvělé, i když Sedm samurajů je pro mě pořád jednička. (03.03.2010)

První polovina naprosto perfektní ukázka gradace a variace na známý motiv "sůl nad zlato". Po starcově zešílení se to ale mění ve zmatenou nikam nemířící změť. Ke žluté a červené armádě přibývá modrá, bílá, černá. Nevím, kdo stojí na čí straně a proč, jakou moc má vlastně intrikující "švagrová" a co se děje. Stejně tak je podivné, že Akirův film z osmdesátých let vypadá úplně stejně jako ten ze čtyřicátých - proběhl u něj nějaký posun? Nevím - jsem zatím na začátku jeho filmografie a jsem zvědavý, co dál. (01.05.2011)

První film od Kurosawy, který jsem viděl. Nebylo to vůbec špatné, jen ke konci první poloviny snímku následoval několik ne uplně jasný scén, které si myslím, že měly být více vysvětleny, nebo nějak lépe přemostěny (mluvím o událostech na třetím hradu). V závěru mě taky docela mátlo, která armáda je čí. No la ejinak se jednalo o krásné tragické drama a kvalitně natočený film. (13.02.2009)